Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých

oblastní odbočka Třinec




Kronika

Úvod
O nás
Klubová setkání
Plán akcí
Výroční shromáždění
Kronika
Informátor
Různé informace
Domácí rádce
Fotogalerie
Odkazy

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
2006 2007 2008 2009 2010 2011




2009

Soukolí osudu rychle se točí,
hodiny odbíjí... Jak ten čas frčí!
Važme si proto každičké vteřiny,
jako by příští rok pro nás byl jediný...
Proto se radujme z každičké drobnosti,
za hlavu hoďme veškeré starosti!
Ať je ten příští rok plný dobrých zvěstí,
přejme si navzájem lásku, zdraví, štěstí!

Přeje všem členum SONS
Alena Sikorová


Život Louise Braille                          

4.ledna 1809 – 6.ledna 1852
 
Braillovo slepecké písmo - symbol naší gramotnosti“
 
V letošním roce si budou připomínat nevidomí na celém světě 200.výročí narození svého největšího dobrodince, prostého francouzského slepce, hudebníka, učitele a především tvůrce geniální bodové soustavy slepeckého písma - Louise Brailla.
Jak je logická a jednoduchá. Jak je možné, že většina z toho všeho vznikla již v hlavě šestnáctiletého slepého hocha?
Louis Braille se narodil 4.ledna 1809 v Coupvray poblíž Paříže. Jeho otec byl sedlář. V jeho dílně si tříletý Louis poranil sedlářským nožem oko tak nešťastně, že se již nedalo zachránit. Takzvané sympatické onemocnění druhého oka chlapce připravilo o zrak zcela. Jako
desetiletý byl přijat do Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži. Budova ústavu byla vlhká, mnoho chovanců trpělo křivicí a tuberkulózou                         
Louis Braille se nejen výborně učil, ale byl také manuálně zručný a hudebně nadaný (hrál na klavír, varhany a violu).
V letech 1824 - 1827 zastával funkci pomocníka mistra v dílně na zhotovování domácích střevíců. V letech 1827 a 1828 mu byla svěřena skupina žáků k liternímu vyučování. Roku 1828 byl jmenován pomocným učitelem čili korepetitorem, jak tuto funkci nazýval organizační řád ústavu.
Počátkem třicátých let byl Braille jmenován řádným učitelem ústavu s měsíčním platem 25 franků. Vyučoval francouzské gramatice, algebře, aritmetice a hře na klavír i violoncello.
Roku 1835 se u něho objevily první příznaky tuberkulózy plic. V roce 1840 pokročila jeho choroba do té míry, že musel být zproštěn literního vyučování a bylo mu ponecháno jen vyučování na hudební nástroje. Roku 1842 musel být uvolněn ze všeho vyučování. Ministerstvo Braillovi povolilo další pobyt v ústavu, aby se zde mohl léčit. Varhanické místo v kostele Saint Nicolas des Champes však zastával i nadále. U lazaristů, kam později přešel, působil až do prosince 1851.
V noci ze 4. na 5.prosince onoho roku dostal těžký záchvat chrlení krve a o měsíc později dne 6.ledna 1852 zemřel. Ve svém rodišti byl pohřben 10.ledna.                
Braillův původní záměr byl jen spolupracovat na zdokonalení Barbierova písma, které bylo v ústavu používáno. Šlechtic a dělostřelecký důstojník Barbier se zabýval myšlenkou vytvoření tajného a rychlého písma pro vojenské účely, přesto je nabídl ředitelství pařížského Národního ústavu pro mladé slepce, kde se s ním ihned počaly konat pokusy. Tímto písmem byla v roce 1827 vytištěna pro nevidomé kniha anekdot.                                                              
 
Barbierovo písmo bylo přijato chovanci celkem příznivě, protože se jim četlo lépe než do té doby používaná vypouklá latinka. Vadilo jim však to, že nerespektovalo francouzský pravopis. Barbier se domníval, že je pravopis pro nevidomé zbytečností, že jim zcela postačí, mohou-li text zapsat a přečíst.
První upravenou soustavu připravil Louis Braill v roce 1825, tedy v době, kdy mu bylo teprve šestnáct let. Zveřejnil ji roku 1829 ve dvaatřicetistránkové brožuře, tištěné vypouklou latinkou pod názvem "Způsob psaní slov, hudby a chrámového zpěvu pomocí bodů k užívání slepci, pro které jej vytvořil Louis Braille, korepetitor Národního ústavu pro mladé slepce".
V druhém vydání Braillovy brožury z roku 1837 nabývá jeho abeceda současné podoby.
Nejstarší tištěná kniha Braillovým písmem je Zeměpis Asie a Francie. Základy notopisu byly hotovy již v roce 1835.
Abecedu Louise Brailla přijali jeho spolužáci nadšeně, ale učitelé k ní měli značné výhrady. Zdálo se jim, že bodové písmo staví další bariéru mezi vidomé a nevidomé. Roku 1830 bylo žákům povoleno používání tohoto písma při psaní písemných úkolů. Vyskytla se i období, kdy byloBraillovo písmo zcela zakáno.                 
 
Zdá se, že Braille počítal s mezinárodním uplatněním své soustavy, protože jeho brožura z r.1837 obsahuje text "Otčenáše" francouzsky, anglicky, německy, italsky, španělsky a latinsky. Později bylo Braillovo písmo upraveno i pro jazyky, které nemají hláskové abecedy, jako pro japonštinu a čínštinu.
Oboustranný tisk, nejdříve meziřádkový a později mezibodový, hlavně pak zavedení zkratkopisu v některých jazycích (němčina, angličtina a francouzština) podstatně zmenšilo objem knih. Psací stroje výrazně urychlily a usnadnily psaní bodového písma. Je pozoruhodné, že Braillovo písmo „si rozumí“ i se současnou počítačovou technikou a tato kombinace výrazným způsobem rozšiřuje a zefektivňuje přístup nevidomých k informacím.
Braillovo dílo bylo v plné míře doceněno až po jeho smrti. Podle posmrtné masky vytesal sochař Jofron z mramoru Braillovu bustu, která byla odhalena ve vestibulu nového pařížského ústavu pro mladé slepce již v květnu 1853. V Braillově rodišti postavili svému slavnému rodákovi pomník.                   
 
Jeho rodný dům byl přeměněn v Braillovo muzeum. Roku 1952 - u příležitosti stého výročí úmrtí Louise Brailla - byly jeho ostatky převezeny do Paříže a slavnostně uloženy v Panteonu. V roce 1975 vzpomnělo UNESCO a Světová rada pro dobro slepců velkoryse 150.výročí vzniku Braillova písma: V Paříži se uskutečnila mezinárodní konference o přínosu Louise Brailla pro nevidomé. Celá řada zemí vydala k tomuto výročí příležitostné poštovní známky, které upozorňovaly širokou veřejnost na problematiku nevidomých. Také v letošním roce připravují mnohé pošty po celém světě vydání známek k výročí Louise Brailla, mezi nimi i Česká pošta.
Vznik bodového písma výrazně napomohl rozvoji gramotnosti nevidomých. Začaly vycházet nejen knihy, ale i časopisy. V českých zemích začal vycházet první český časopis tištěný Braillovým písmem v roce 1917. Jmenuje se Zora a vychází nepřetržitě dosud. Kromě tohoto základního časopisu si mohou abonenti vybrat z pestré nabídky dalších 13 specificky zaměřených periodik podle věkových, profesních a zájmových potřeb. Ta v současné době vycházejí nejen v Braillově písmu, ale i v dalších vhodných formách záznamu pro těžce zrakově postižené – ve zvětšeném typu běžného písma, na audiokazetách, ve formátu MP3 na CD nosičích i přes internetové rozhraní, jakož i v digitálním záznamu na disketách či prostřednictvím e-mailové pošty.
V České republice žije na 60 000 občanů, kteří nemohou číst běžný tisk. Právě jim je určena nabídka redakce Zory. Protože tuto časopiseckou produkci nelze zakoupit ve stáncích s běžným tiskem, je nutné si ji objednat přímo v redakci Zory na adrese: Krakovská 21, 110 00 Praha 1, tel. 221 462 472, e-mail: zora@sons.cz. Zde zájemci obdrží i další informace.


22. ledna
Pěší vycházka k vápenným pecím

Motto: Dej každému dni šanci, aby se stal tím nejkrásnějším dnem tvého života.

Dne 22.1.2009 byla naplánována pěší vycházka do Vendryně, k vápenným pecím. Vápenky se nacházejí asi 2,5 km na východ od vlakové stanice Vendryně. Pěšky bychom k nim došli po zelené turistické značce, která vede na Velkou Čantoryji. Na místo jsme dorazili částečně autobusem a pak asi 20 minut pěšky do mírného kopečka. U pecí je nový přístřešek s informační tabulí.

Pece pro pálení vápna byly ve Vendryni postaveny na počátku 19. století, kdy vyvstala potřeba dodávek vápna pro nové železárny na Třinecku. Těžba železné rudy byla sice roku 1895 zastavena, vápenky však zůstaly v provozu pro potřeby místních obyvatel a hlavně dodávaly vápno pro Třinecké železárny. Definitivně vyhasly až v roce 1965, kdy byla ukončena těžba i v přilehlých vápencových lomech. Pece stojí ve Vendryni dvě. Starší kamenná je kruhovitá, vysoká 9,3 m a u kořene má průměr 3,7 m. Mladší je z cihel zpevněných ocelovými obručemi, je také kruhová a vyšší než 10 m. Pod přístřeškem jsme strávili asi hodinu, kdy nám pan Sliž udělal přednášku o této technické památce a hlavně vysvětlil, jak fungovala. Při této příležitosti nám nabídly členky našeho kolektivu dobré koláčky, cukroví a další něco na zahřátí, neboť byla dost zima.

Potom jsme se pomalu přesunovali do hospůdky na Gornionce. Cestou jsme se ještě zastavili na hřbitově, poklonit se památce Vandy Dyrczykové, naší bývalé člence SONSu. V hospůdce na nás čekali další naši členové, kteří nemohli jít s námi k pecím. Tam jsme se zahřívali teplým čajem a jinými nápoji. Pak byl na řadě dobrý guláš.

Dobrá nálada nás neopustila, vykládaly se vtipy, zpívalo se a tak jsme strávili pěkné odpoledne v dobrém kolektivu příjemných lidiček.

P.S. Výsadou života je být tím, čím jste. Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic !!

Pro kroniku napsala Karla Koukalová.


13. února
Ples 

Motto: Tanec je nejlepší psychická terapie


Dne 13. 2. 2009 jsme se sešli na našem tradičním, v pořadí již 6. plese v prostorách motorestu Rosea ve Vendryni, abychom se všichni pobavili a zatančili si při dobré hudbě. Začátek byl stanoven na 15 hodin a sešlo se nás přes šedesát.
 
Na úvod při slavnostním přípitku nám pan Molin popřál hezké odpoledne, večer a seznámil nás s časovým plánem dnešního setkání. Omluvil nepřítomnost dětského tanečního páru pro nemoc a to nás moc mrzelo, v minulém roce se nám jejich vystoupení velmi líbilo. Potom jsme se představili a hned na to se podávalo chutně připravené jídlo (plněný řízek s bramborem a oblohou). Pak nám již začal přehrávat diskžokej pan Petr Heczko skladby ze svého širokého repertoáru. Pan Molin vyhlásil dámskou volenku pro celý ples, nebylo třeba nikoho pobízet, kdo mohl, šel na parket a tancovalo se opravdu s chutí.

Po čase se podávaly výborné koláčky z pekárny Bajusz a k nim káva nebo čaj, které nám ochotně dovezli manželé Nieslanikovi. Mezitím se setmělo a my jsme jen z okna sledovali, jak nám obloha naděluje bohatou sněhovou nadílku.

Pak nastal čas na tombolu, sešlo se opět hodně balíčků. Někteří vyhráli a jiní ne, ale tak už to chodí - neštěstí ve hře, štěstí v lásce, jak praví lidová moudrost.

Večer se podávalo druhé jídlo, opět moc chutné a k tomu kdo chtěl i pivo. Potom se opět hodně tancovalo, hudba byla velice pestrá, neměla chybu. Hrálo se i na přání a Eda Molin někdy taky preludoval do mikrofonu. Mezitím pan Dyrczyk přečetl velmi humorný příběh z východního Slovenska, co může způsobit kefír, když je vypitý v nevhodnou dobu. Moc jsme se tomu nasmáli! Také se tančil šátečkový tanec, ovšem bez klekání, aby někdo nepřišel k úrazu.
Čas letěl velmi rychle, při tanci obzvlášť, ani jsme se nenadáli a bylo třeba končit. Moc se nám některým sice nechtělo domů, ale jak to tak bývá, v nejlepším se má přestat. Tanec je prostě droga, zlepšuje náladu, je to levné afrodiazikum. Každý den je takový, jaký si jej uděláme, a ten dnešní byl vydařený.

P.S.
Když je Ti smutno, tancuj!! Tanec rozežene slzy.

Když máš vztek, tancuj!! Mysli jen na tanec a myšlenky na zlobu jsou pryč.
Když je Ti dobře, tak taky tancuj, aby Ti bylo ještě líp !!


Pro kroniku napsala Karla Koukalová

26. března
Výroční  členské shromáždění
 
Dne 26. 3. 2009 jsme se sešli v sále restaurace Burian na výročním členském shromáždění, abychom zhodnotili činnost za období od 27.3.2008 do 26.3.2009. Shromáždění se zúčastnilo 60 členů a 2 doprovody. Průběh shromáždění řídil pan Karel Sliž, kterému patří poděkování.
Byly přečteny zprávy: výroční zpráva, zpráva o hospodaření, rámcový rozpočet pro r. 2009 a zpráva revizní komise. K těmto zprávám se mohli členové vyjádřit v diskusi. Výhledový plán klubových setkání pro r. 2009, rámcový plán aktivit mimo Senior klub pro r. 2009 a rámcový rozpočet pro r. 2009 byly schváleny bez připomínek.


8. dubna
Velikonoční vycházka

Motto: Symboly přivolávají jaro.

Pravidelné klubové setkání členů naší organizace, konané dne 8. 4. 2009 se neslo ve znamení přicházejících svátků velikonočních.

Tyto svátky jsou každý rok v jinou dobu. Pohyblivé datum a vrtkavé počasí ovšem nezabrání tomu, aby svátky jara měly vždycky stejnou tvář.
Velikonoce jsou podobně jako Vánoce, jakýsi ostrov jistoty v neklidném oceánu všedních dnů. Barvení vajíček pro koledníky, zelené osení v misce na stole, tradiční jídla, jako je velikonoční nádivka, beránek, mazanec, jidáše, dále koleda a všechny příslušnice ženského rodu od 2 - 100 let v okolí navštívené
s pomlázkou, vajíčkové dobroty - bez toho si nelze Velikonoce představit. Taky naše velikonoční výstavka stála za to. Ať už to byly dovedně zhotovené výrobky ze sena - zajíc, beránek a kuřátka. Dále velikonoční hnízdo,věnec, domácí chléb, perníčky různých tvarů a zdobení, ve váze jarní květiny, různé figurky zajíčků, kuřátek a slepiček. Nesmím ovšem zapomenout na překrásná háčkovaná vajíčka, která nádherně ozdobí každý svátečně prostřený stůl. Pak tam byly k vidění i pletené výrobky z příze, papučky a ponožky.
 
V rámci programu byla přednáška primářky MUDr. Vlachové o onemocnění makulární degenerace oka. Byla velmi zajímavá a poučná a na závěr jsme si mohli vzít test pro kontrolu zraku na toto onemocnění.
 
Jelikož byly svátky velikonoční za pár dní, návštěvnost byla menší, jen 37 lidí. Závěrečnou tečkou bylo ochutnání některých výrobků. Výstavka byla moc pěkná, je dobře, že se Velikonoce dodržují, nějaký zvyk, nějaká tradice, nějaký rituál. Jiný kraj, jiný mrav, ale všude něco. Když slavíme Velikonoce, největší křesťanský svátek (ať je jakkoliv kraťoučký, přece jen každý rok přijde) jako bychom opevňovali přístav, který se nazývá rodina. I naše společenství SONS je taková jedna velká rodina.


Pro kroniku napsala Karla Koukalová


16. dubna
Výlet do Puncowa
 
Dne 16.4.2009 jsme se vydali na plánovanou pěší vycházku do polského Puncowa. Sraz účastníků vycházky byl na konečné autobusové zastávky Osůvky, kam se někteří členové dopravili auty nebo autobusem, a ti, kteří to měli nejblíž, tak pěšky.
 
Pomalou procházkou jsme se společně vydali směrem k bývalé Polské celnici (Placowce) - ta již neslouží svému účelu. Cestou nás p. Molin upozornil na kamenný kříž, který u lesíka těsně u hranice nechal postavit jeden polský kněz před 2. světovou válkou. Rád tam sedával, protože odtud   měl krásný výhled do údolí a na Beskydy. Nyní již však výhled znemožňují vzrostlé stromy.
 
Od „Placowki“ jsme sešli z kopce směrem do Puncowa, do restaurace p. Buriana, u kterého jsme měli objednané posezení včetně jídla a pití. Hospůdka byla příjemná, čistá, personál milý a ochotný. Nejčastější objednávkou jídla byl guláš a dršťková polévka. Další jídla byla dle přání, např. výborné uzené koleno se zelím. Jídla byla tak dobrá, že si je někteří kupovali i domů.  
 
Vzhledem k nádhernému počasí jsme se přesunuli ven pod pergoly, kde následovala družná zábava do odpoledních hodin. Před cestou zpět jsme se byli ještě občerstvit v restauraci a rozloučili jsme se s příjemnými majiteli a pomalou chůzí do kopce jsme se vydali na cestu domů.
 
Byl to pro účastníky příjemně strávený krásný jarní den.
 
Pro kroniku napsala Žofie Weidová


15. - 16. května
Tmavomodrý svět
  
V Brně proběhl 20. ročník tmavomodrého festivalu, a to dne 15. a 16. května 2009. Jeho součásti je setkávání uživatelů elektronických kompenzačních pomůcek jak pro práci, tak i pro volný čas. A toto setkání již proběhlo po osmnácté.
V sobotu brzy ráno, když se človíček toho chtěl zúčastnit, tak mu nic nezbylo než  brzo vstávat a vypravit se do Brna. V brzkých ranních hodinách, za pěkného počasí se přesouváme na vlakové nádraží, osobákem do Karviné, kde je přestup na expresnírychlík, a teď to je výhoda, kdy zavedli takzvanou taktovou dopravu  je to  teď velmi výhodně se do druhého největšího města republiky pohodlně vlakem přepravit,  cesta trvá necelých dvě a půl hodiny. Za pěkného,ale větrného času přijíždíme do Brna, ale vlak. Nádraží a hlavně okolí mě zklamalo v tom, že si nelze dát něco teplého jak k pití či k zakousnutí, protože to teď majitel Vietnameci když kolem člověk procházel, tak ho to odradilo od návštěvy. Brzy se jsme se dostali k Bílému domu na Žerotínovému náměsti, kde tento festival probíhá a to tak, že pře tímto domem na volné ploše vždy v pátek předvádí své umění výcvikové centrum vodících psů z Prahy a výjimečně v sobotu předvádělo na volné ploše své umění středisko výcviku asistenčních a vodících psů z Adamova. Protože jsme u domu Břetislava Bakaly-bílý dům byli moc brzy, tak jsme si chvíli počkali, kdy se otevře kafe bar, abychom se občerstvili, je zde v nabídce jak teplé i studené alko i nealko nápoje, mají jídelní lístek jak v černotisku, tak i v bradlu a v budoucnu možná i v hlasové podobě, nechme se překvapit. Čekáme, až si firmy připraví své stánky a pak nás do předsálí Břetislava Bakaly mohli vstoupit, měli ty stánky jak po levé i pravé straně, byli to jak známé firmy a to: Adeptech, Galop, Spektra, prodejna pomůcek z Olomouce, sagitas Brno, ace design.
V pátek je pouze výstavní část a v sobotu je pravidelně přednášková část, kde se dovíme co nového a zajímavého si firmy pro nás připravili. Nejdřív nás přivítal za organizátory pan Konečný, který nás jak přivítal, tak nás seznámil s programem přednáškové sekci. Pak i trochu o historii těchto setkávání a i o memoriálu p. Zdeňky Vernarské.
Systém přednášek byl, že firma předvedla své novinky a dotazy a vyzkoušení bylo na každém u jejich stánku.
Jako první vystoupila firma Galop s novinkou – a to u mobilních telefonů a ten program se jmenuje bibliotek, funguje na bázi vebového rozhraní a přes vyhledavací formulář si najdete knížku a najde to ve všech dig. Knihovnách určené pro zrak. Postižené. Když v určité knihovně máte registraci, tak si ji stáhnete a pomocí hlasu vám to v mobilu přečte dispozici k čtení knížek sou tři hlasy, ale podle mě je zatím nejlepší pro mobily s otevřeným oper. Systémem je nejlepší hlas Eliška.          
Jako druhý vystoupil pan Fenz, ten představil gps navigaci v mobilu s programem loadstone, vysvětlil, jak funguje a k čemu je určen.
Jako třetí předvedli své novinky pracovníci fakulty Elektronické katedry počítačového disajnu a grafiky a to program navigace nevidomých a slabozrakých v uzavřených objektech.
Program se jmenuje naviteriér, a to s pomocí mobil. Telefonu, v krátkosti předvedli jeho využití, ale tento program je zatím v vývoji a dále se  pracuje.
Jako další se představili pracovníci firmy Adeptech, ti představili mluvící telefon windows mobile ozvučený programem smart hal a bezdrátový intuitivní brazilský řádek, který lze mobil tímto řádkem ovládat, dosah je dvanáct metrů, tento řádek je velmi malý, výdrž baterie je dvacet hodin práce a když ti, co se zapomenou a dlouho pracují, aby se jim zápěstí neunavilo, tak se o stoosmdesát stupňů řádek otočíte a můžete dál pracovat.
Další firma, která se představila je nová a moc ještě neznámá a to je Dinasy Brno, která se zabývá diskrétní navigaci ve velkých objektech, jako je galérie, nemocnice a haly a stručně popsala, na jakém principu tato navigace funguje a je taky ekologická a další zajímavosti, oficiálně začne fungovat od června, kanceláře bude v Brně a v Praze,dinasis je diskrétní informační a navigační systém pro nev. A zrak. Postižené.          
A jako poslední vystoupili se svými novinkami firma Spektra s hlas. Výstupem pro mobilní telefony a to falos-zoom, je to jak hlas. Výstup pro mobilní telefony i zvětšovací program, dá se použí jak zvětšovací program a hlas. Výstup nebo jednotlivě, prodává se s tel. Nokia E51, za cenu necelýchtřináct tisíc, ale má krom hlasu i překlad. Slovník.
A na závěr proběhlo finále memoriálu Z. Vernarské. Vedl to pan Pavlíček, který byl nestorem této soutěže a jaké téma měli soutěžící k dispozici?
Byly tyto téma: brazilský zobrazovač, textový editor, hlasové editory, internet a hudební editory otázky byly odstupňovaný dle obtížnosti ai bodově od deseti bodů do padesáti, soutěžící měl možnost se zeptat publika,  za správnou odpověď dostal polovic. Krom ceny pro vítěze a dalších čtyř se umístěných byla cena pro nejmladšího a nejstaršího účastníka abyla i cena útěchy.
Ale tohoto finále sem se nezúčastnil, abych sem si stih prohlídnout některé pomůcky, a to u Galopu, to byl porovnání mobilu od Nokii a to e51 a e66, ty mají tlač. Číselného  formátu příliš natěsno, pro mě by to nebylo, ale pro někoho dalšího ano, ale oslovila mě nokia n82, jak na pohmat, tak i tlačítka číselného formátu i kurzorového kříže, který byl taky dosti hmatný, a protože v přednáškové sekci se nevešel předvedení novinky od f. Ace design a to ovládání počítače hlasem a to program my voice s kombinací s hlas. Programem win monitor 1.9.
Pln nabitých dojmů a informací sem se vracel k odjezdu z Brna,ale při přijití na nádraží jsme se dověděli, že z důvodů mimořádné události budou vlaky dosti opožděny,ale naštěstí náš vlak do Bohumína ten přijel naštěstí včas a my se s malým zpoždění dostali do Bohumína a opožděným expresem jsme šťastně dojeli domů, je to rozdíl mezi Brnem a našimi malýma nádražíčkami,je to poznat. Takže to je taková malá sonda v novinkách se pro nás chystající i věcí, který se človíček dověděl.
 
         Pro kroniku napsal Víťa Kaiser


21. května
Vaječina na Ranči na Pasekách
 
Tradiční smažení vaječiny se v tomto roce uskutečnilo dne 21. 5. 2009 na Ranči v Bystřici Pasekách. Za krásného letního a slunného počasí nás autobus p.Mitrengy dopravil na místo určení. Usadili jsme se v sálu hostince a chvíli čekali na dojezd aut, kterými přijeli ostatní.
Po uvítání a seznámení účastníků s programem se v 11.00 hodin podával chutný guláš s chlebem. Jelikož bylo krásně a teplo, rozešli jsme se po okolí a usadili pod pergolami venkovního areálu Ranče. Odpoledne přijeli nám již důvěrně známí muzikanti p.Tacina a pan Jozef. Ve 14.00 hodin se podávala vaječina, hlavní jídlo ke kterému jsme se sešli, usmažená dle tradice na ohni venku. K jídlu se podle přání účastníků podávalo malé pivo, káva nebo čaj.
Všem chutnalo a pak se již rozproudila zábava, zpěv, vyprávění vtipů i soutěž ve zpěvu mezi jednotlivými stoly.
V 17.00 hodin se na krátkou dobu zábava přerušila a podávala se krkovička pečená na rožni. Všechna podávaná jídla si všichni pochvalovali, za což patří dík personálu uvedeného pohostinství.
Zábava probíhala dál, všichni zapomněli na běžné starosti a bavili se od srdce.
Před 19. hodinou jsme museli veselí ukončit a nastoupit do přistaveného autobusu. Naši muzikanti nám ještě na rozloučenou v autobuse zahráli.
Byl to zase jeden krásně prožitý den, za krásného počasí a v družné zábavě, za což patří dík radě naší organizace, jejíž členové všechno zorganizovali.
   
Pro kroniku zapsal Eda Molin



11. června
Zájezd do Třemešné a Osoblahy
 
Motto: Dědictví otců zachovej nám Pane.

Na zájezd do Osoblahy jsme si vyjeli dne 11.6.2009 za krásného, bezmračného i když chladnějšího počasí. Cestou jsme přibírali další účastníky až do Českého Těšína. Nu a pak už jsme jeli směrem Karviná, Ostrava, Hlučín, Opava, Krnov, Albrechtice až do Třemešné. Tam na nás čekalo překvapení v tom, že jsme neměli místa ve vláčku, který jede do Osoblahy. Po domluvě s průvodčím, oblečeném v typicky prvorepublikovém stejnokroji, se děti, které obsadily celý vláček, částečně přemístily do jiného vagonku, nebo si sedly po třech a my mohli alespoň někteří sedět. Část lidí stála a to bylo velmi nepříjemné. A to už dal průvodčí trumpetkou povel k odjezdu a jelo se úzkokolejným vláčkem z Třemešné do Osoblahy.
Vláček táhne motorová lokomotiva, původní parní dosloužily a poslední jízda se uskutečnila 16.12.1960. Od té doby se parní pohon vrací na trať jen u příležitosti kulatých výročí. Vláček je otevřený, bez oken, aby byla možnost si prohlížet panensky čistou přírodu. Délka trati je 20 km, maximální rychlost je 40 km/ hod a vláček jezdí každým směrem přibližně 4 x denně. Je to jediná úzkorozchodná dráha provozovaná Českými drahami. S výstavbou se začalo v r. 1898 a ještě téhož roku byla dokončena. Úzkokolejka se přes všechny obtíže osvědčila
a stala se požehnáním pro úrodný a hospodářsky vysoce rozvinutý kraj. V poválečném období se třikrát jednalo o zrušení dráhy, její poslední oprava z roku 1985 toto zrušení zatím odložila na neurčito. Trať prochází Třemešnou, kde ocelovým mostem o třech polích přechází silnici Krnov-Jindřichov a říčku Mušli a dále stoupáním 26 promile překonává krátce za druhým kilometrm nejvyšší bod tratě v nadmořské výšce
385 m. Za obcí Liptáň sleduje trať severovýchodní směr, před zastávkou Dívčí Hrad se obrací na jihovýchod a zvolna sjíždí do Oderské nížiny. Tímto směrem vede dále přes Horní Povelice a Amalín do Slezských Rudoltic, kde se trasa opět stáčí k severu a postupně mění směr spolu s potokem Lužná. Za zastávkou Koberno vjíždí dráha do romantického lesnatého úseku říčky Osoblahy a kolem zříceniny hradu Fulštejn směřuje do Bohušova a dále ke svému cíli na okraji Osoblahy. Zvláštností tratě je její mimořádně vysoký počet oblouků - napočítáme jich 102 ! Tímto umělým prodloužením bylo vyhověno předpisům c.a k. Rakouska-Uherska, podle kterých musela trať činit minimálně 20 km.
Osoblaha se nachází v nejsevernější části okresu Bruntál při toku řeky Osoblahy a její okolí je součástí Slezské nížiny.
Samotná cesta vláčkem volným tempem po klikaté trati je nezapomenutelným zážitkem. Jako z jiné doby i zvířata nás doprovázela, byli
k vidění zajíci i srnčí zvěř. Cestou se obloha zatáhla, začalo pršet a kdo neměl pláštěnku ( a tu neměl nikdo z nás) ten si vypomohl deštníkem. Ale náladu nám počasí nepokazilo. Po dojetí do Osoblahy jsme se vydali na prohlídku obce. Osoblaha je typická obec v pohraničí, kde jsou k vidění domy starší i ty postavené v socialistickém duchu. V restauraci jsme si dali jen pití, a spolehli se na svoje zásoby jídla.
V Osoblaze už bylo hezky i sluníčko se objevilo, čas rychle uběhl a pospíchali jsme zpět na nádraží, kde byl pro nás již připraven klasický vagon s okny. A to bylo dobře, neboť nám cestou opět pršelo, nálada ale byla vynikající. A co se nám nejvíce líbilo? Krásný vláček, zajímavá trať v malebné krajině. Atmosféra zdejších obcí i krajiny má něco do sebe.
Cestou zpět autobusem jsme jeji jinou trasou, zastavili jsme v Opavě v Globusu na jídlo a kdo chtěl i na nákupy a pak už se jen
jelo, vykládaly se vtipy a vesele cesta uběhla až domů.

Za pomocí internetu napsala Karla Koukalová


16. června
Nevšední zážitek - nevidomí za volantem
 
V úterý dne 16. června se sešla skupinka 7 nevidomých a slabozrakých členů naší organizace se svými průvodci, abychom si splnili dlouho očekávaný sen, znovu řídit auto bez zrakové kontroly. Rozlehlé parkoviště u sportovní haly na Terase bylo vybráno pro naše jízdy.                    
Úderem půl desáté přijel majitel autoškoly pan Zaremba se svou Škodou Fabia, aby se pro nás stal navigátorem i učitelem a nahradil naše oči. Po krátké instruktáži jak budou jízdy probíhat, jsem byla vyzvána, abych usedla za volant.Chvíle napětí i zaváhání byla tady, úvodní krátká instruktáž pana Zaremby a pak již zazněl první  pokyn“sešlápnout spojku,zařadit první stupeň rychlosti, spojku pomalu povolovat bez přidávání plynu a auto se dává do pohybu. Další pokyn vzápětí následoval „sešlápnout spojku, přeřadit na druhý stupeň, pomalu povolovat spojku a jemně přidávat plyn,pak směrovku doleva, ubereme plyn, točíme doleva, teď srovnáme volant, máme před sebou rovný úsek“.Počáteční tréma i obavy se pomalu vytrácely.Znovu zastavit, tentokrát brzdový pedál zareagoval na moje sešlápnutí prudce, potřebuje jemnější zacházení. Znovu se rozjíždíme a povely se opakují,autíčko se již chová docela kamarádsky,ale bohužel moje jízda pomalu končí, poslední povely pana Zaremby pro zastavení a již mě střídá další nadšenec...Průvodci pilně sledují jízdu každého z nás a nešetří pochvalami. Po ukončení jízdy nás odměňují bouřlivým potleskem. Ti, na které jízda teprve čeká, se navzájem povzbuzují a výborná nálada vládne mezi námi. Na obloze se začala stahovat černá mračna,ale  odhodlanost vytrvat a jízdy za každou cenu dokončit, je veliká.
Skupinku sedmi nadšenců pro jízdy za volantem tvořili pan František Martynek, JUDr. Stanislav Stroka, Martin Havrila,Věra Molinová,Tomáš Dyrczyk,Czeslaw Heczko a Inge Klepaczová. Pět z nás vlastnilo řidičský průkaz z dob, kdy jsme ještě o žádné zrakové vadě nevěděli.
Tomáš a Czeslaw řidičský průkaz z dřívější doby nevlastnili, ale  měli teorii řízení auta zvládnutou na jedničku. Obavy pana Zaremby, že instruktáž zabere více jeho drahocenného času se rázem rozplynula, když Tomáš zasedl za volant a auto se po chvíli plynule rozjelo. Všichni průvodci se zájmem pozorovali, jak jízdu zvládá. Pak sedl za volant Czeslaw a opět všichni souhlasně konstatovali, že na rozjezdu i jízdě nebylo vidět, že za volantem nesedí bývalý řidič.                            
Děkujeme panu Zarembovi za nevšední zážitek, který nám připravil. Jeho klid i trpělivost byla balzámem pro nás, když jsme přece jen s trémou a obavami sedali za volant.                        

Pro kroniku napsala: Inge Klepaczová

22. července - 3. srpna
Norsko a Dánsko
 
Naše dovolená hotelbusem do „Království vikingů a fjordů" Norsko, Dánsko od 22.července do 3.srpna 2009.
Pokusím se popsat krátce nejpůsobivější dojmy. Začnu asi našim „hotelbusem". Název super, ale do hotelu to mělo tak daleko asi jako kurník k bytu. Polovina autobusu pro 18 lidí bylo sedadel, pak maličká kuchyňka s vařičem, kde byly hrnce připnuté gumovými pásky, aby se během jízdy nepřevrhly. Jídlo bylo překvapivě dobré, byly to balíky hotových jídel z mrazáku, šoféři dělali zároveň kuchaře, připravili a dokořenili polotovar. Mezi sedadly byly desky -stoly, jedlo se z plastů a jenom lžící, aby nebylo moc nádobí. Pak následovaly koje, někde 2, někde 3 nad sebou na kterých jsme spolu se svými zavazadly spali. Dalo se na to zvyknout, až na to, že Karlík má odučenou hlavu, pořád zapomínal, že se nesmí posaditMělo to přece ale výhodu.Každý mohl ve své kóji ležet během jízdy, když cesta trvala dlouho a začínala bolet záda a nohy. Zvenčí vypadal autobus exoticky, okýnka jak na lodi, nahoře nápisy "EXPEDICE", celý pomalovaný výjevy z Afriky, zvířaty, pyramidami, horami. Zkrátka hodně lidí na parkovištích nebo v kempech se nás chodilo ptát co jsme zač a fotili si tento autobus.Hlavní je, že nás těch 5660 km spolehlivě vozil.
Norsko má divukrásnou přírodu, vysoké, zasněžené hory nad 2600 m, ledovce, tisícimetrové skály, které se příkře tyčí a vystupují přímo z fjordů a horských jezer a z jejich vrcholů padají řvoucí vodopády. Úžasná scenérie, měla jsem dojem, že jsem na jiné planetě, která se teprve tvoří. Všude liduprázdno, obrovská údolí, skály porostlé svěže zeleným mechem/často tam prší), v některých jsou l- 2 malé, dřevěné domky se střechami pokrytými drny se zelenou travou,která plní funkci izolace, na některých se dokonce pásly kozy (aby nespadly, byly kolem střechy nataženy dráty s elektřinou. Nikde živého člověka. V této oblasti je hustota osídlení 1-2 lidé na km2. Jedním z největších zážitků byla jízda autobusem po úzké cestě serpentinami na obrovskou skálu do výše 2600 m - říkají ji cesta trollů (jsou to jejich skřítci), 11 ostrých zatáček, některé autobus absolvoval na 2x, ohromná úleva, když jsme byli šťastně nahoře. Otevřelo se nám nepopsatelné divadlo-kolem velehory, pod námi mraky-pohled jako z letadla, zasněžené vrcholy, tisícimetrové propasti. Dole kaňon, který ve skalách vyhloubila dravá řeka, ve kterou se změnil obrovský vodopád. Měla jsem pocit, že jsem ve filmovém Jurském parku, chyběli mi tu jenom dinosauři. Prý tohle je jenom na Novém Zélandu a v Norsku, některé scény tohoto filmu se točily i v Norsku. Tady jsme si s ohledem, že nás čeká cesta zpátky koupili kameny trollů, které prý přinášejí štěstí každému, kdo je má u sebe. Asi to je pravda, protože jsme šťastně dolů dojeli. Dělali jsme i pěší tury, ti zdatní vysokohorské, my s Karlíkem jednodušší, např. kolem horského jezera 6 hodin. Pak si Karlík vzpomněl, že vyfotí jezero zhora, takže jsme vylezli asi lOOm nahoru hroznou cestou po balvanech. Jenže smůla,mezitím slunce zašlo,Karlík se rozhodl, že počká až vyjde, já jsem šla pomaličku napřed, vyhýbala se těm největším balvanům, močálům, ani jsem se nenadálá a byla jsem sama, kolem klid, ani živé duše. Všechny skály stejné, samé balvany, mezi nimi močály, věděla jsem, že mohu jít jedině dolů nějak, ale přepadla mě docela hrůza. Mám hrozný strach z výšek, ale přinutila jsem se vylézt na dost vysokou skálu, naštěstí byla nahoře plochá a široká, viděla jsem na velký kus údolí, nikde nikdo. Zdálo se mi to věčnost, než jsem uviděla daleko malou postavičku, Karlík stejně jako ]á obcházel nějaký močál a dostal se úplně na jinou cestu. Stoupla jsem si, mávala velkým šátkem, který jsem naštěstí měla a volala až si mé všiml. Oddechla jsem si. Tam touž nejsou stromy, na kterých by mohly být značky jako v našich horách. Na zemi jsou kamenní panáčci, které je problém najít. Někde jsou dřevěné tyčky, na nich značky a názvy míst, ale to je jenom na velmi frekventovaných stezkách. Pak jsme se ještě cestou do našeho tábora dohadovali, kdo to zavinil. Samozřejmě já, ale hlavně že to tak dopadlo.
Navštívili jsme také města - v Dánsku Kodaň, kde je v centru města obrovský zábavní park Tivoli. Tam jsem si vzpomněla na našeho Víťu Kajzera.který líčil svoje zážitky z horské dráhy na dovolené ve Švédsku. Když jsem tu atrakci viděla, tak se mi dělalo špatně. Hrozně ho obdivuji, že tohle dokázal absolvovat. V Norsku v Oslu isme v muzeu viděli člun Con Tiki Thora Heyerdala,plachemici FRAM na které Amundsen dobyl severní pól. Pak hanzovní město Bergen s obrovským přístavem a rybím trhem, kterým jsme byli fascinováni. Ochutnali jsme maso všelijakých ryb, např. z velryby, úhoře, lososa, viděli spoustu různých mořských potvor, barevných krabů, raků. lidé si vybírali a oni jim to na počkání smažili, pekli, všichni si náramně pochutnávali a mně při pohledu na jejich talíře bylo nevolno.
V Lillehamm, kde byla v roce 1994 olympiáda jsme navštívili velký skanzen s horalskými i městskými domy z minulých století i 2 olympijské skokanské můstky a olympijskou halu,která je ze 2 třetin zapuštěná do země, aby nerušila ráz krajiny.
K mým velkým zážitkům také patří, že jsem krmila a pohladila si živého soba. V horách jsme narazili na srub Laponce, který tam prodával suvenýry a měl uvázaného soba. Je to zvíře jako jelen, ale má dvojité, obrovské parohy. Není to hodné, přítulné zvíře, pokoušel se kopat a kdyby měl možnost, tak i nabrat na rohy. Málem se to jednomu našemu odvážlivci stalo.
Ve všech městech jsme viděli obchodní centra stejná jako u nás, např.Interspaar, Kaufland apod.,ale s jedním velkým rozdílem.Nikde se neprodával žádný alkohol. Prý se dostane ve speciálních obchodech, ale na žádný takový jsme nikde nenarazili. Viděli jsme víno na jídelním lístku hotelu a bylo neskutečně drahé, sedmička stála víc jako 1000,- našich Kč. V Norsku je všechno pro nás hrozně drahé, např. vstupenka do mořského akvária stála v přepočtu 650,- Kč, káva ve stánku na trhu přes 100,-Kč, zmrzlina 80,-Kč. Řekli nám, že je tam průměrná mzda 100 000,- Kč v přepočtu a takové zdravotní a sociální pojištění, že nikdo nesmí být chudý a mít nouzi. Je tam druhá nejvyšší životní úroveň (po Lucembursku) v celé Evropské unii.
Naše dovolená byla obrovským zážitkem, útrapy cesty, stísněného prostoru byly zapomenuty. Viděli jsme zvláštní divukrásnou,divokou přírodu, ale na rozdíl od našich veselých, teplých, příjemných hor tam ze všeho dýchá nějaká ponuro s t,chlad, někde i hrůza. Pochopili jsme, proč všechny příběhy, romány i pohádky z tohoto prostředí jsou spíše horory. Trollové tam většinou lidem škodí, nejsou to naši dobří skřítci.
 

9. srpna
Zážitky z týdenního zájezdu po jižních Čechách


Na zájezd jsem se vydala s kamarádkou a pořádala jej cestovní kancelář z Bystřice. Odjezd byl v neděli 9. 8. 2009 v pohodlnou ranní dobu. Provázela nás příjemná delegátka CK a cestou nás informovala o zajímavostech při průjezdu naší krajinou.První zastávka byla na Rohlence na občerstvení a pak v Telči. Tam jsme si prohlédli historické centrum města s překrásnou architekturou a na zámku zase renesanční sály a dozvěděli se něco o historii zámku a města. Právem bylo zapsáno na seznam UNESCO pro ochranu světového, kulturního a přírodního dědictví. A pak se jelo do místa ubytování v Černé v Pošumaví, do hotel“Swing“
Hotel je v chatové oblasti Radslav u přehradní nádrže Lipno. A potom jkaždy dvyjížden měli na zájezdy do okolí a večer se vraceli do hotelu                           
Druhý den to byla obec Krasetina, odkud vedla sedačková lanovka na vrchol Kletě (1083 m). Na Kleti je horská chata, observatoř, věž jihočeského vysílače a rozhledna, kde jsme viděli okolí a až do Alp, vzdušnou čarou vzdálené 130 až 150 km. Počasí bylo bez mráčku a tak skutečně byly Alpy vidět. Potom se pokračovalo na nejnavštěvovanější zámek v Čechách Hluboká. Hlavní prohlídková trasa je zaměřena na reprezentační prostory prvního patra zámku. Dnešní podobu má zámek z přestavby z počátku 18 století, majitelé se nechali inspirovat ze svých cest po Anglii tudorovskou a alžbětinskou architekturou. Na zámek navazuje překrásný park, odkud se otevírají hezké výhledy na upravenou okolní krajinu. A pak se jelo do Českých Budějovic na unikátní exkurzi do světoznámého pivovaru Budvar. Tam nás seznámili s výrobou národního nápoje od A do Z a prohlédli si postup výroby lahvového piva do finálního odvozu k prodeji. Na závěr byla ochutnávka z pivovarských tanků v chladných ležáckých sklepích, kde Budweiser Budvar zraje před svou cestou k zákazníkům.
Třetí den byl opět nabitý programem. Nejdříve se jelo do Třeboně, kde jsme navštívili Schwarzenberskou hrobku. Tato stavba vznikla na konci 19 století, pro potřeby rodu. Začala vybudováním složitého systému odvodnění, zapuštěného pod úrovní terénu. Cihly se pálily ve zvláštní cihelně za mimořádně vysokých teplot, zajišťující cihlám vysokou tvrdost a odolnost vůči vodě. Omítka je ze zvláštní směsi starého hašeného vápna, říčního písku, sádry a vodního skla, zajišťující stavbě impregnaci. Pro zajímavost omítka nebyla nikdy celou dobu opravována ani čistěna prostě proto, že na ni neulpívá prach!                         
Nádherná okrouhlá novogotická stavba ve tvaru pravidelného šestiúhelníku je dvoupodlažní. Nahoře je střízlivě zařízená kaple a ve spodní části stavby, vlastní hrobce, je uloženo nebo připomínáno 27 členů hlubocké větve schwarzenberského rodu. Stavbu obklopuje rozsáhlý pietní park
situovaný na poloostrově rybníka Svět. Potom jsme projížděli typicky jihočeskou krajinou rybníků do Jindřichova Hradce. Tam jsme zašli do muzea na prohlídku unikátního Krýzova betlému. Tento betlém se pyšní přívlastkem největší, obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje. Jde o raritu nejen co do velikosti betléma, ale i co do vynalézavosti tvůrce. Čtvrthodinový program s postupným nasvícením, uváděním figurek do pohybu, podmalovaný hudbou, to byl úžasný zážitek pro děti i dospělé. Pak následovala cesta na nádraží a tam na nás čekal historický vláček na úzkorozchodné trati z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Krajina České Kanady oplývá hlubokými lesy i šťavnatými loukami, okolo zrcadel rybníků. Malebná nádražíčka a zastávky decentně ukryté před shonem dnešní doby v lesním tichu, jen podtrhují romantiku cesty.                 
Čtvrtý den byla na programu turistika v nedalekém Šumavském národním parku. My jsme se jí neúčastnili, ale ti co byli, viděli unikátní technickou památku Schwarzenberský kanál na plavení dříví. Pak prošli cestou k Plešnému jezeru a ti nejzdatnější vystoupili na nejvyšší vrchol české části Šumavy Plechý. Večer byl pro nás připraven večírek s coutry hudbou, při něm jsme si zazpívali a zatancovali.

Pátý den bylo na programu město Český Krumlov. Zámek v Českém Krumlově je druhý největší po Pražském Hradu a město je zapsáno na seznamu UNESCO. Prohlídka zahrnovala zámeckou kapli, renesanční pokoje s rozsáhlým barokním apartmá. Zajímavostí je Egenberský pokoj se zlatým kočárem, zhotoveným pro vatikánskou diplomatickou misi.Okruh uzavírá nejkrásnější část zámku, malovaný maškarní sál.
Okolo zámku je vybudovaná obdélná zahrada s rybníkem a postaven letohrádek Bellarie u něhož je postaveno otáčivé kruhové hlediště letního divadla. V současné době se jedná o přemístění tohoto hlediště, které ruší historický vzhled zahrady. Na doporučení delegátky jsme šli na oběd do restaurace u dvou Marií se staročeskou kuchyní. Pochutnali jsme si na králíku a zajímavé byly přílohy:.1 brambor, 1 bramborový knedlík, jáhelník, bramboráček, uzené, zelí okurek, rajče. Mělo to vynikající chuť. Restaurace je na břehu Vltavy, posezení venku a tak jsme sledovali vodáky sjíždějící řeku a zdravili je vodáckým " Ahoj". Krumlov má hodně muzeí např. marionet, útrpného práva, voskových figurin a galerií. Na prohlídku všech by nestačil ani týden. Večer byl věnován divadlu s nejvyšším stropem na světě v Českém Krumlově, to je s otáčivým hledištěm. Na programu byla komedie Ženy Jindřicha VIII.                                           
V hlavní dvojroli s Oldřichem Víznerem. Hrál senzačně a zdatně mu sekundovali herci jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Pobavili jsme se a taky povozili na otáčivém hledišti. Večer nebyl pro herce příznivý, sem tam pršelo a tak to pro ně bylo dost náročné, ale zhostili se s tím se ctí!
Šestý den jsme pluli na parníku po Lipně, prohlédli si přehradu a její okolí. Tam jsou nastavěny nové rezidence k pronájmu, mohli jsme se podívat dovnitř, jsou exkluzivně vybaveny. Současně s námi v hotelu byla ubytována děvčata, která tančí břišní tance a na závěr týdenního soustředění uspořádaly večerní přehlídku svého programu. Zajímavý večer plný krásných děvčat, pěkných těl ( ikdyž někdy plnoštíhlých) a orientální hudby. Hlavně mužům mohly vypadnout oči z důlků!
Sedmý den, den odjezdu jsme ještě jeli do Tábora, historického města s husitskou minulostí, kde historické jádro města je městskou památkovou rezervací. Vystoupali jsme do věže kostela, nejvyšší dominanty města. Pokochali se panoramatem města rozloženého nad řekou Lužnicí, s přilehlou vodní nádrží Jordán. A pak opět do autobusu, Rohlenka, občerstvení a pak už se jelo domů.                                                                                                       
P.S. Historické památky nás uchvacují, poučují a obohacují. Je na čase abychom jim tuto službu začali svou pozorností oplácet.

Pro kroniku napsala Karla Koukalová

27. srpna
Letní setkání na ranči

 
Ve čtvrtek dne 27. 8. 2009 ke konci prázdnin a po dovolených jsme se už všichni členové klubu těšili na uskutečnění plánovaného jednodenního výletu do Bystřice na Ranč. Odjezd autobusu pana Mitrengy byl tentokrát z Koňské se zastávkami k nastupování po trase směrem na Bystřici. Počasí zrána bylo hezké a zdálo se, že sluníčko bude celý den hřát. Po příjezdu na Ranč v Bystřici nás uvítali milí hostitelé u připravených stolů s aperitivem. Byla podávána svačinka -a to párek s chlebem a podle přání buď káva, čaj nebo pivo. Když jsme si pochutnávali na sva­čině, spustil se venku déšť a zdálo se, že z venkovního posezení nebo vycházek nic nebude. Ale než jsme dojedli, počasí se umoudřilo a sluníčko se ukázalo a začalo zase pěkně hřát. Tak někteří členové se vydali na procházku kolem Ranče, nebo si sedli pod pergoly a ti hraví si zahráli turnaj v kuželkách. Ze 14 hráčů byli nejlepší pan Holajn - 23 bodů, paní Ema Sikorová a pan Žáček shodně 19 bodů, takže musel být rozstřel, kdy se na 2. místo dostala paní Sikorová a pan Žáček na místo třetí. Ve 14 hod. byl připraven oběd a to výborný guláš s chlebem, který všem chutnal. Po obědě pro veselejší náladu nám přišel zahrát má harmoniku pan Svoboda.
a to jsme si pak nejen zazpívali, ale někteří také s chutí zatancovali. K večeru jsme měli připra­vené další jídlo a to grilovaný kotlet. V 19 hod. pro nás přijel opět pan Mitrenga s autobusem a tak jsme po hezkém a vydařeném výletě v přírodě odjížděli spokojeni domů. Tohoto výletu se také zúčastnili členové z klubů z Havířova a Karviné, kteří se s námi rádi takových hezkých akcí zúčastňují. Na závěr bychom chtěli poděkovat všem organizátorům, kteří tuto zdařilou akci připravili.
                                            
 Pro kroniku napsala Zofíe Weidová


9. září

Výstavka plodů našich zahrádek
 
Po prázdninách jsme se těšili na zářijové klubové setkání, které bylo rozšířeno o výstavku ovoce, zeleniny a květin z našich zahrádek. Naši členové, kteří vlastní zahrádku nebo pole, pěstují různé plody nejen pro vlastní užitek, ale hlavně pro vlastní radost a potěšení.                   
Stůl byl hezky naaranžován a hýřil všemi barvami, Mezi vystavovanými plody byly  maliny, švestky,jablíčka,hrušky,vinné hrozny velké brambory, obrovská cuketa, kedlubna, okurky, rajčata, papriky, česnek, červená řepa, cibule, mrkev, petržel,  okrasné dýně, různé druhy květin. Mezi námi jsou pěstitelé, kteří si těmito bio plody obohacují jídelníček.
Výstavka měla velký úspěch, každý z nás si ji prohlédl a těm z nás, kteří nevidíme, průvodci jednotlivé exponáty popsali a zbytek nám objasnil hmat.
Poděkování patří  všem, kteří výstavku připravili a  pěstitelům přejeme co nejvíce pěstitelských úspěchů.
 
  Pro kroniku napsala: Alena Sikorová


24. září
Vinný sklípek, zájezd
 
Motto: Není větší poezie, bez rýmů a strof, než když přátelé víno pijí a rozumí si beze slov ...

Rok se s rokem sešel a bylo září, pravidelný zájezd do vinného sklípku v Miloticích na Kyjovsku. Náladu nám nepokazilo ani zpoždění, které vzniklo vinou stávkujícího auta našich členů. Nakonec jsme nastoupili všichni od Vendryně až po Český Těšín, kde přistoupili přátelé ze SONSu Havířov a Karviná. A tak mohl začít koncert našich hudebníků pana Gomoly na heligonku a pana Taciny na ozembuch. Cesta tedy byla veselá, hrálo se a zpívalo.
S jednou přestávkou jsme dorazili do Milotic k zámku.           

Prohlídku vevnitř jsme absolvovali loni, a tak se naše procházení v krásném bezmračném dni soustředilo na okolí zámku a nejvíc na barokní zahradu.
Do zámku se vstupuje kamenným mostem přes valový příkop, jehož parapet je bohatě sochařsky vyzdoben. Při úpravě okolí zámku byl před hlavním průčelím vytvořen čestný dvůr vymezený po levé straně konírnami s brodištěm a po pravé straně rozsáhlou jízdárnou. Na průčelí zámku jsou vidět sochy nejvýznamnějších antických božstev: Héra, Zeus, Pallas Athena a Apollón. Přestavba hlavní zámecké budovy se uskutečnila v 18. století v duchu vrcholícího baroka. Záhy na to byly postaveny některé trakty hospodářského charakteru, jako jízdárna, oranžerie a pod. Nároží zámku zdobí čtyři věže a celý zámecký komplex je opevněn valy a příkopem. Francouzská barokní zahrada byla založena na původní renesanční, v její blízkosti vznikla později rozsáhlá obora. Celý zámecký areál byl komponován na osu, kterou tvoří alej vedoucí k zámku, most se vstupem, hlavní vchod, salla terena a ústřední parková komunikace s kašnami. Po obou stranách zahrady je vybudovaná promenáda pod stromy, ty jsou zastřižené do obdélníku, kde není vidět ven. Je to velmi působivé, zajímavé a uklidňující. Taky byli viděni pávi na procházce. Dokladem vhodného propojení historického prostředí s moderní památkovou prezentací uměleckého díla je expozice barokního sochařství na Moravě. Díla sochařů jsou v originálech i v dokonalých kopiích umístěna v zámeckých oranžeriích. Někteří se šli podívat na výstavu krojů v levé budově před zámkem. Pak se skoro všichni občerstvili v hospůdce, nebo v bistru na zámku a pak se jelo do sklípku.
 
Ve sklípku se nás ujal jeho majitel pan Čestmír Řihák, který nás jako loni seznámil s letošní sklizní, nabídl možnost koupení vína, slivovice i meruňkovice. Pak se nosilo na stůl bílé, červené víno a burčák. K obědu se podával dobrý guláš, kdo chtěl, mohl si i přidat. Následovala ochutnávka všech vín ve sklípku a skoro každý si některé vybral k nákupu.                                      
Za pěkné hudby jsme prožívali odpoledne při tanci, nebo povídali jen tak mezi sebou. Potom byl ke svačině obložený talíř a zábava byla tak vynikající, že jsme si odjezd prodloužili a vedoucí zájezdu nás nemohl přimět k odchodu.
Cestou zpět opět výborná nálada při hudbě a zpěvu. Krásný a vydařený zájezd nám zorganizoval pan Petr Chodura a patří mu za to dík! Zážitků máme hodně a budeme rádi vzpomínat.

Z moudrosti starých Čechů:
Dobré víno tvoří dobrou náladu, dobrá nálada přináší dobré myšlenky, dobré myšlenky dávají vznik dobrým skutkům a dobré skutky dělají člověka člověkem.
                                                                               
A něco pro zasmání:
Ve víně je sice pravda, je však nutno citlivě rozeznat po kolikátém litru.
Víno pijeme proto, abychom se povznesli a nikoli proto, abychom upadli.
 
Pro kroniku napsala Karla Koukalová


4. listopad
Dny sociálních služeb v Třinci
 
4. listopad 2009 se velmi vydařil. Naše organizace SONS byla pozvána na druhý ročník Dne sociálních služeb v Třinci. Třinecký městský úřad po loňské premiéře této akce na nic nezapomněl. Ale vše je na jednotlivcích a také bylo vidět, kdo má největší zásluhu na výborně připravené akci. Za vším stál Odbor sociálních věcí a zdravotnictví v čele s paní Bc. Elen Raszkovou. Moderování se skvěle zhostila paní Ing. Dana Diváková a paní Raszková. I počasí nám bylo příznivě nakloněno. Sluníčko se snažilo, jak mohlo  a silný vítr nemněl šanci nám  odvát úsměvy ze rtů.                                                                                 
Organizací, které se měly možnost představit v Kulturním domě Trisia, byly skoro čtyři desítky. Rovněž časově to bylo velmi dobře zorganizováno, protože kulturní doprovodný program probíhal po celou dobu prezentací, což bylo od 10 hodin dopoledne až do 17 hodin v odpoledním čase. Občané tedy mohli navštívit dobře avízovanou akci během celého dne. A opravdu toho mnoho obyvatel i využilo. Dopoledne to byly školy všech stupňů a senioři, ti se většinou mohli zdržet po celý den. Odpoledne nás navštívili lidé vracející se z práce. Hlavním stimulem pro ně bylo, že se tam mohli dozvědět mnoho o fungování sociálních služeb ve městě, denních stacionářů pro lidi všech věkových skupin a i zdravotnické terénní služby se na akci prezentovaly.                                                                                      
Poskytovatele sociálních nebo zdravotnických služeb občas potřebuje každá rodina. A na Dni sociálních služeb Třince se lidé mohli informovat i o nabídce kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, které při péči o rodinného příslušníka také často využijí
Velký dík za zdařilou akci patří Městskému úřadu Třinec, všem poskytovatelům sociálních a zdravotnických služeb a občanům města Třince. Byla to výborná akce a den plný lidí se srdcem na dlani.            
 
Pro kroniku napsala: Alena Sikorová


10. prosince
Vánoční besídka
 
Motto: Vánoční čas nastal...

V předvánočním čase, dne 10.12.2009, jsme se jako vždy sešli na besídce v restauraci Burian. V hezky vyzdobeném sále se nás sešlo hodně, nebylo volného místa. Přivítal nás pan Molin, popřál všem k vánocům i do nového roku a seznámil nás s programem dnešního odpoledne. Pak dostala slovo naše předsedkyně Inge Klepaczová a ta všechny rámcově seznámila s akcemi pro příští rok, které si schválíme na lednovém klubu. Pak nám všem popřála k vánocům a novému roku 2010. Vystoupila také paní Sližová, která nám sdělila, že náš dlouholetý sponzor opět věnoval 10 000.- Kč pro naši organizaci. Potom jsme se všichni představili a začal program.

První vystoupily 4 dívky z hudební školy se svojí vedoucí paní Alenou Kostkovou. Připravily si hudební čísla pro čtyři flétny - sopránovou, altovou, tenorovou a basovou. Hlavně basová flétna byla pro nás překvapením. Hudební skladby byly moc hezké a souvisely s nadcházejícími vánočními svátky. Sklidily zasloužený potlesk. Potom a hlavně i v mezičasech nám pan Molin četl z časopisu Ema články: Vánoční snění, světla a vůně vánoc a čtení o životě z pera Jana Wericha.

Pak se připravil ke svému vystoupení výborný tenorista pan Vladislav Czepiec, jež přizval sopranistku paní Táňu Lasotovou a doprovodnou hudbu obstaral pan Jaroslav Turoň. Skladby, které zazpívali, nám braly dech, byly moc dobře zazpívané a při skladbě, kterou zpívá Andrea  Bocelli, některým vystoupily i slzy do očí. V tomto čase jsme tak nějak všichni naměkko. Sklidili od nás zasloužený potlesk, museli i přidávat. Také jsme si s nimi zazpívali i koledu.
 
Pak se na stole objevily tácky s cukrovím od členek našeho SONSu, které přinesly na tuto besídku. O pohoštění se postarala restaurace, dostali jsme řízek s bramborem a oblohou. Pak nastala volná zábava, kde se nalévalo víno od Haliny Miczkové a pana Karla Zoně. Družně se všichni bavili až do večera.
 
Poděkování patří za výzdobu paní Žáčkové a také všem ostatním, kteří se na tomto setkání podíleli.
 
P. S. Vánoční čas by měl být i časem k zamyšlení. Mějme se rádi. Nemáme-li se rádi, nemáme-li v sobě lásku, víru, naději a dobré srdce, nýbrž jen závist, zlo a zášť, nemůžeme být nikdy zdraví ani s nejlepšími lékaři.
 
Pro kroniku napsala Karla Koukalová


Štěstí tomu, kdo ho nemá.
Lásku tomu, kdo je sám.
Zdraví všem, kdo nemocni jsou.
Něhu těm, co za krásou jdou.
Slepým sílu slunečních paprsků.
Opuštěným srdce, která pro ně budou bít.
A všem na Vánoce a v novém roce pocit,
že je krásné žít.

Hodně štěstí v novém roce
přeje Alena Sikorová