Vítáme rok 2006
 
Věřím, že jsme všichni šťastně prožili vánoční svátky a ve zdraví oslavili Silvestra a do Nového roku vstoupili s elánem a chutí překonávat všechny překážky, které nám život staví do cesty.
l v letošním roce máme před sebou bohatý program, jako jsou celodenní setkání, zájezdy, společenské večírky. Čeká nás i bohatý program na klubových setkáních. Jelikož v březnu uplyne dvouleté volební období, na březnovém shromáždění si zvolíme novou radu i revizní komisi. Již nyní přemýšlejme, komu dáme důvěru, aby jeho práce v nové radě byla přínosem a obohacením dosavadní činnosti.
Přeji Vám do nového roku, abyste potkávali jen samé dobré a upřímné lidi, kteří vám podají svou ruku vždy, když to budete potřebovat.
 
Toto je část textu našeho Informátoru č. 1 za Leden 2006 a zároveň slova naši
 
 
19. ledna
Zasněžená studánka
 
Již potřetí se vydala skupina (32) našich členů dne 19. 1. ke studánce s léčivou vodou na Karpentné.
Vnímali jsme kolem sebe zasněžené stromy, sněhové peřiny a vyšlapaná cestička nás dovedla až ke studánce. Někteří si odnášeli vodu s sebou domů, jiní se aspoň napili, i když voda byla ledová. Pak jsme si pochutnávali na výborných rohlíčkách s jablko-ořechovou náplní, které upekla Helenka Sližová. Jubilant Karlík Sliž se postaral, abychom se vnitřně zahřáli a pak jsme již opět husím pochodem došli k sympatické restauraci „U černého kohouta", kde nás přivítal hořící krb a voňavý horký čaj. Kromě jídla, které jsme si měli možnost vybrat z jídelníčku, jsme si ještě pochutnávali na dobrotách, které nám nabídla paní Šuláková, Věrka Kleisová, Eda Molin a nebyly to jen sladkosti, ale i sušené ovoce, zdroj vitamínů.
V družném rozhovoru jsme setrvali až do večerních hodin. Někteří přece jen dali přednost odvozu, ale většina z nás si zvesela vykračovala mrazivým večerem domů.
 
 
5. února

V neděli jsme měli možnost zúčastnit se

 
v evangelickém kostele v Třinci, jehož začátek byl v 17 hodin.
 
Venku vládne ostrá zima, která trvá již  od před vánoc, ale my spokojeně usedáme do lavic mírně vyhřátého kostela a necháváme se unášet krásnými tóny hry na cello pani Urszuly Mizia a na nově renovovaných varhanech hrál pan Dan Lönngvist.
Hráli svá sóla, ale i čtyři dueta. Mohutným potleskem byli publikem vyzváni k přídavku a ten byl nejkrásnější. Byl to nádherný  zážitek a doufáme, že varhany po generálce budou znovu moci v našem městě přinášet pěkné kulturní zážitky.
 

8. února
Valentýn
 
I když se zima stále nevzdává své vlády, mráz přituhuje, také stále sněží a sněhová pokrývka v našem okolí mnohde dosahuje až dvou metrů, v Beskydech je ho ještě víc.
Co na tom. Je tu druhá středa v měsíci 8. února a my se scházíme v Klubu na Husové ulici v Třinci. Bylo to naše první klubové setkání v letošním roce.
Vyslechli jsme si úvahu „Vliv alkoholu na náš organismus, tentokrát  po  pozitivní stránce“, kterou přednesl náš kulturní referent  pan Eda Molin. Víme, že kokain, pervitin, hašiš atd. jsou drogy, ale i kouření a stoupající spotřeba alkoholu se stává také drogou.
Co dělá alkohol s naším tělem a co v těle? Než přednášející řekl další slovo, z přítomných zazněl ženský hlas: NEPLECHU   Souhlasem   byl  bouřlivý  smích. Rychle  se vstřebává  zažívacím traktem a snadno přechází do tkání. Největší koncentrace je za hodinu po konzumaci. Znovu ženský hlas, ale jiný: TO ZNÁME.
Deset procent ze spotřebovaného alkoholu se z těla vylučuje nezměněná. Alkohol snižuje úzkost, napětí, zábranu, což může být dobré i špatné. Také tlumí centrální nervový systém a to je jeho hlavní působení, těch 90 procent jde do mozku a znovu ženský hlas:
MNIE TO IDZIE DO NÓG  - další bouře smíchu.       
Některé druhy vína jsou léčiteli doporučované i při některých formách rakoviny. Víno BIKAVER nejvíce urychluje vylučování radioaktivního CESIA, které v přírodě vydrží až 90 roků. Víno podporuje aktivitu slinných žláz a zlepšuje trávení, ničí ve střevním traktu škodlivé mikroorganizmy, zvyšuje sekreci žluči a žaludečních šťáv, snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Všechna plus a mínus, která jsme slyšeli, nejde zde popsat, ale potvrzujeme: všeho s mírou s ohledem na svůj zdravotní stav, to je pravda.
Za pár dní tu máme  svátek Valentýna. K tomuto svátku přinesl náš nevidomý mladík Tomáš Dyrczyk článek z internetu, aby nám ho přečetla vedoucí klubu paní Jarmila Zabystrzanová.
Jak to bylo s Valentýnem?
Ačkoliv se svátek zamilovaných v Česku začal masově slavit až po roce 1989, jeho původ sahá hluboko do historie. Dnes je sice Valentýn, který byl po své smrti vysvěcen, symbolem lásky a radosti, skutečná postava však za služby zamilovaným krutě zaplatila vlastním životem.
Valentýn skutečně existoval. Žil ve starém Římě za vlády Claudia II. Byl moudrý, vzdělaný a ctnostný, pro panovníka však znamenal určité nebezpečí, neboť v pohanské době vyznával křesťanské hodnoty. Claudius II. proto pro něj vyjednal dohled, který měl vykonávat tehdejší prefekt Astorius. Valentýn byl pozván do jeho domu, kde potkal i prefektovu dceru. Nádherná dívka však byla slepá, a tak se za ni začal Valentýn modlit. Jeho úsilí nakonec vrátilo krásce zrak.
Zprávy o zázračném prozření se začaly brzy šířit, ale pohané odmítli v nadpřirozený jev uvěřit. Valentýna z domu odtáhli a nemilosrdně popravili. Od té doby byl Valentýn považován za symbol věrnosti a oddanosti.
Zatímco tato verze vypráví o nápravě zraku, německá zase hovoří o léčení epilepsie. Jiná legenda, kterou je postava Valentýna opředena, čerpá z křesťanské látky, jež na římskou tematiku volně navazuje. Podle ní Claudius II. zakázal v Římě uzavírat sňatky, ženatí muži totiž podle jeho mínění nebyli kvalitními bojovníky. Valentýn, který vykonával funkci křesťanského kněze, se však úlohy oddávajícího zhostil tajně i navzdory zákazu. Když se jeho působení provalilo, byl uvězněn. Jeho příznivci mu do žaláře nosili vzkazy, on je opětoval.
14. února v roce 269 (historici se však na roce jeho skonu neshodují a domnívají se, že mohl zemřít v letech 268 až 273) mu kat setnul hlavu. Valentýnovým posledním vzkazem byla slova:
"Od tvého Valentýna"
Odsud pak vznikla tradice zasílání zamilovaných přání.
 Tak a ještě poslední pokyny pro náš večer s tancem, který bude v příštím týdnu. Ale nemohli jsme zapomenout ani na jubilanty. Přítomen byl jen jeden, tomu jsme popřáli vše nejlepší a zazpívali jak obvykle: „Sto lat …..“
 

16. února
 
Doma se již každý strojil, aby vypadal co nejlépe, ani boty nesměly tlačit, vždyť je čtvrtek 16. února 2006 a my jsme se sešli už potřetí na našem plese v Motorestu Rosea ve Vendryni a byl to náš:
 
 
Slavnostně prostřené stoly, hudba diskjockeye pana Petra Heczka a slavnostně naladěných 53 účastníků zaručovalo, že se dnešní den zapíše mezi nevšední zážitky.
Režii celého večírku měl pan Eduard Molin. Přípitek pronesl pan František Martynek a pak jsme se již pustili do vynikajícího jídla, zapili pivem či nealkem a pak přišel na řadu zlatý hřeb večírku, nám dobře známí malí tanečníci 
 
Potěšili nás opět svými tanečními kreacemi a odměnou jim byl bouřlivý potlesk. První tóny příjemných melodií pak vylákaly na parket řadu tanečních párů. Vybrané skladby byly tak rozmanité, že si přišli na své jistě všichni tanečníci. Důkazem byly různé taneční kreace i klidný, příjemný tanec. Zpestřením byla bohatá tombola. Balíčky obsahovaly vtipné texty, které pak četl pan Molin. První tři ceny věnovala do tomboly organizace. Na některé se štěstěna usmála víckrát, někteří si budou muset počkat napříště. Srdíčkový tanec vybraných dvojic se nakonec nekonal, protože opět převažovaly tanečnice. Voňavé koláče, káva, čaj, pak druhé jídlo nás vždy mezi tancem přilákalo ke stolu.
Ani tentokrát se nezapomnělo na čtení. Jenda Dyrczyk zaujal místo za mikrofonem a pak již následovaly salvy smíchu a když k tomu ještě přidal vtipy, myslím, že se všichni bavili znamenitě.
Večírek se nám protáhl až téměř k půlnoci, i když jsme ukončení plánovali ve 22 hod.
Díky pochopení personálu Motorestu Rosea, výborné obsluze, chutně připravenému jídlu byla naše spokojenost maximální. Děkujeme panu Heczkovi za vynikající výběr skladeb.
Dále bych chtěla poděkovat panu Nieslanikovi, který nám opět ochotně přivezl koláče z pekárny Bajusz, Věrce Kleisové, která upekla slané tyčinky a Marušce Vojnarové, obě je totiž i sponzorovaly. Pekárna Bajus nám poskytla slevu, jeden koláč nám věnovali zdarma.
Manželům Dyrczykovým za obstarání cen do tomboly, manželům Zónovým za srdíčka na srdíčkový tanec a zkrátka všem, kteří svou přítomností a dobrou náladou atmosféru večírku vytvořili.
                                              
 

14. března

jsme navštívili koncert
 
 
který byl zahájen v 18 hodin ve foye Kulturního domu v Třinci.
Janáčkův komorní orchestr vznikl v roce 1964 z předních hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava. Záhy se jeho uměleckého vedení ujal Zdeněk Dejmek, který svou strhující muzikalitou, stylovým cítěním  a systematickou precizní prací přivedl orchestr k vynikající úrovni a vtiskl mu osobitou interpretační tvář. Název si soubor vybral podle nejvýznamnějšího českého skladatele první poloviny 20. století L. Janáčka, rodáka z nedalekých Hukvald, který vždy s tímto krajem vnitřně soucítil a čerpal z něj mnohé podněty pro svou hudbu. V repertoáru souboru převažují krom jiných skladby italského baroka, českého nebo vídeňského klasicismu a rovněž perly romantismu či 20. století. Špičková interpretace těchto skladeb dovedla soubor opakovaně na festivalové koncerty doma i v zahraničí, kde účinkoval s významnými českými nebo zahraničními sólisty.
V průběhu roku 2005 předal štafetu uměleckého vedoucího Zdeněk Dejmek houslistovi Jakubovi Černohorskému, který úspěšně vedl Janáčkův komorní orchestr na jeho turné v Jižní Koreji v r. 2004.
Večerem programu se prolínaly skladby Leoše Janáčka, Václava Kallicka, Gioacchino Rossini a Béla Bartóka.
Členové SONSu, kteří měli možnost získat volné vstupenky, vřele děkují. Byl to pěkně prožitý večer.
 
 
21. března

Skončilo dvouleté volební období, proto jsme se sešli dne 21. března v restauraci Burián na slavnostním výročním shromáždění, abychom zrekapitulovali naši činnost jak mimo Senior klub, tak i pravidelná klubová setkání.
Proběhly řádné volby kandidátů do nové rady a dle volebního protokolu je složení následující:
 
            Předseda:                Ingeborg Klepaczová
            Místopředseda:       Alena Sikorová
            Jednatel:                  Helena Sližová
            Hospodář:               Jan Dyrczyk
            Inf. a ved. ag.:          Tomáš Dyrczyk
            Kultura:                     Eduard Molin
            Sport:                       Věra Molinová
            Kronikář:                  Helena Sobková
            Vedoucí klubu:        Jarmila Zabystrzanová
            Složení revizní komise: Petr Chodura
                                                    Ludmila Nieslaniková
                                                    Stefana Žáčková
 
Na shromáždění bylo 53 členů, kteří u prezence obdrželi hlasovací lístky, 6 průvodců a 3 hosté: vedoucí odboru sociálních věcía zdravotnictví paní Bc. Ellen  Raszková, paní Pavlína Zubíčková z téhož odboru a primářka oční ambulance nemocnice na Sosně paní MUDr. Marie Vlachová
Byly rozdány brožurky a CD – Průvodce sociálními službami města Třince. O propagaci naši organizace se postarala třinecká kabelová televize.
Děkujeme členům bývalé rady panu Karlu Zoňovi a panu Igoru Staniekovi za dosavadní práci v radě a revizní komisi. Věříme, že i nadále budou s novou radou spolupracovat.
 

6. března
Můj zážitek z operace šedého zákalu
 
Loni jsem byla na oční kontrole u paní primářky Vlachové a tam jsem se  dozvěděla, že musím podstoupit operaci. Domluvily jsme se a já jsem čekala, kdy budu mít termín operace, protože se čeká až 7 měsíců. Den D nastal 6. 3. 2006. Byla jsem moc ráda, protože se mi natolik zhoršil zrak, že jsem z toho byla moc nešťastná. Jakmile se blížil můj den, obavy stoupaly i strach.
Po prodělaném předoperačním vyšetření jsem nastoupila na operaci do nemocnice ve Frýdku. Šla jsem do neznáma. Mé pocity byly smíšené, obavy, strach i radost. Ani nevím jak a ocitla jsem se na pokoji, se mnou také přišla na pokoj paní z Třince, tak jsme se nejdříve pomalu začaly bavit. Paní, která už tam byla nám řekla „děvčata nebojte se, nic to není". Tím se naše ledy prolomily a začaly jsme se bavit. Mezitím jsme střídavě chodily na vyšetřeni, kde si nás ještě jednou důkladně vyšetřili. Do večera jsme se vesele bavily a smály jsme se tak, že sestra se na nás přišla podívat a říkala, že dlouho tak veselý pokoj neměli.
Po probdělé noci jsem se ráno dozvěděla, že půjdu třetí, byla jsem moc ráda, že nemusím dlouho čekat. Mohla jsem se nasnídat, dostala jsem dvě tablety a sestra mi dala do oka vatičku, aby se mi roztáhla zornička. Pak jsem se převlékla do košile, kterou mi donesla sestra a čekala. Musím dodat, že jsem se už nebála.
Za hodinku pro mě přijel zdravotní bratr a já jsem ho stačila, než jsme dojeli k operačnímu sálu, vyzpovídat, jestli se mu tady líbí a on mi prozradil, že za měsíc bude tatínkem. Já mu zase řekla ,"když to dobře dopadne, koupím Vám velkou čokoládu". Na sále hrála příjemná hudba a už na mne čekala sestra a pan doktor, nevím kdo to byl, byli zahalení a já jsem taky toho moc neviděla. Lehla jsem si a řekla, teď už nemohu utéct, nechť se děje vůle boží, operace začala. Nebudu popisovat podrobnosti, ale ani jsem se nenadála a byl konec. Byla jsem ráda, že se mé představy nesplnily, byly totiž hrozné. Pan doktor mě pochválil, že jsem byla šikovná, i když jsem ho párkrát vylekala jak mi vyplachoval oko, zasmáli jsme se a já cupitala se zdravotním bratrem k vozíku a zase jsem se vezla na pokoj. Na pokoji jsme už mluvili o svých dojmech a já jsem dostala hlad a říkala jsem, že bych si dala řízek. Přání jsem řekla své mamince a ona slíbila, že na mě bude řízek čekat, neboť se mi nebude chtít hned vařit. Byl čas oběda a představte si, má kolegyně byla dříve u talířů a řekla mi „ty jsi si ho vyprosila, jsou řízky", myslela jsem, že si dělá srandu, ale byl tam a smál se na mne. Po obědě jsme si zdřímly a pak jsem se vypravila s kamarádkou do kantýny pro čokoládu, kterou jsem slíbila. Obě dvě jsme měli zakryté pravé oko a smáli jsme se, že jsme jak Žižka. Ráno po snídani a vizitě jsem se převlékla a čekala na manžela. Jeli jsme domů, zastavili jsme se však u mamky na slíbený řízek. Moje maminka, celá nedočkavá, se chtěla podívat na mé oko. Prohlíží si ho zleva, zprava a nemůže uvěřit, že jsem po operaci, oko je krásné, čisté. Teď se mi očko hojí, musím se šetřit a já se šetřím. Nechávám se obskakovat a hodně si to užívám, dokud je to nepřestane bavit. Během dvou až tří měsíců mi paní primářka teprve bude zkoušet dioptrie, abych mohla nosit brýle. Také se těším, až půjdu s druhým okem a zase se budu asi bát.
P.S. Nejkrásnější je na tom to, že teď nemám v oku mlhu a mohu říci, při mém ještě špatném zraku, že černá je černá a ne šedá a v mlze.
 


10. dubna

Znovu jsme pozváni prostřednictvím týdeníku Třinecký hutník na

 
A tak 10. dubna se odebralo 10 členů naší SONS do Třineckého evangelického kostela
O velkém zájmu o koncert svědčila dlouhá fronta u vstupenek. Přeplněný chrám byl tak  důkazem zájmu občanů města a okolí o tuto akci. Nevadilo ani menší zpoždění.
Měli jsme se na co těšit. Představil se nám  padesátičlenný vysokoškolský pěvecký sbor z Association Free Lutheran Bible School, Minneapolis, Minnesota, USA. Sbor vedl dirigent Jerry D. Nelson.
Toto vystoupení bylo součástí jejich středoevropského turné. Jedním ze členů souboru je Lukáš Zielina, rodák z Třince. Všechny písně byly zpívány anglicky. Každý přítomný obdržel text zpívaných písní v češtině. Dále jsme slyšeli čtyři hebrejské písně:


pod taktovkou doc. Tomáše Novotného, který nám prozradil, že měl problém vybrat z více než 100 nacvičených písní jen čtyři, aby čas a program koncertu byl dodržen.
Záštitu nad touto kulturní akcí  převzalo město Třinec a Slezská církev evangelická Třinec. Všem dirigentům i účinkujícím poděkovala sama místostarostka města paní RNDr. Věra Palkovská.
 

12. dubna
 
Co nového na klubovém setkání dne 12. dubna?
Předsedkyně klubu paní Jarmila Zabystrzanová nám přečetla pozvánku i program na zájezd karvinské SONS zájemci se mohli ještě přihlásit. Určitě se najdou ochotníci a přihlásí se.
 
Vyslechli jsme si: přednášku o chlebu a obilovinách pana Edka Molina
Obézní lidé by měli omezit spotřebu chleba ve své stravě. Z hlediska biologické hodnoty překonává pohanka všechny druhy obilovin, které jsou bohaté na aminokyseliny, obsahují hodně lecitinu, který snižuje obsah cholesterolu v krvi a má mnoho jiných vitamínů. Stejné aminokyseliny ještě větší míře jsou v ovse.
 
Co to je: KOEFEDOVÁ ŠKOLA nám sdělil pan Karel Zoň:
je to pomoc k soběstačnosti, je tady pro nezaměstnané, její sídlo je: Třinec-Kanada, Hraniční 280. Sdělil, že zápis nových zájemců a to pouze osobně je v: Po, Út, Čt, Pá 8,oo – 10,oo hod.
Kromě jazykových kurzů jsou též kurzy počítačové, kurzy keramiky, práce na hrnčířském kruhu i rukodělná práce a mnoho jiných i sociální poradenství. Veškeré služby jsou zdarma.
Projekt je podporován Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, Městem Třinec.
 
Další téma diskuze:
Ti z nás co byli před dvěma dny na 1. koncertu Třineckého hudebního jara v Třineckém evangelickém kostele, své dojmy vyprávěli a hodnotili vystoupení obou souborů s takovým nadšením, že  bylo líto těm, kteří  na koncert nemohli. Bylo zajímavé vyslechnout si  jednotlivé názory, jelikož každý má jiný postřeh, ale všichni jsme se shodli na tom, že to stálo za to. Závěrem tohoto koncertu nás pozvala místostarostka města Třinec paní RNDr. Věra Palkovská na další koncert a to již příští pátek 21. dubna, kdy v 18 hodin  bude 2. koncert Třineckého hudebního jara tamtéž.  Vystoupí neprofesionálové, ale bude to stát za to. Sice volné vstupenky na tuto akci neobdržíme, ale vstupné není až tak vysoké: dospělí 80 Kč, studenti a důchodci 40 Kč. Už se těšíme.
 

21. dubna

Za námi je pátek 21. dubna. Proběhl další a to 2. koncert Třineckého hudebního jara vyslechli jsme si od Klause Heizmanna


pro smíšený pěvecký sbor, sólisty, vypravěče a orchestr v provedení pěveckého sboru SCEAV z Oldřichovic.
Dále vystoupil: dechový orchestr SCEAV rovněž z Oldřichovic.
Na rozdíl od jiných koncertů, tento program předvedli amatéři, ale musíme přiznat, že výkon byl ohromující.
 

27. dubna
Jarní výlet do Českého Puncova
 
Staré přísloví: „cizí chválíte, svoje neznáte" je pravdivé a skutečné. Mnoho lidí jezdí za drahé peníze daleko od domova a svoje nejbližší okolí vůbec nezná. Členové organizace SONS právě toto přísloví využívají a proto plánují pravidelné měsíční výlety do nejbližšího okolí. Plánovaný dubnový výlet se uskutečnil do Českého Puncova (Třinec 4.) to proto, že je pro mnohé neznámým místem v blízkosti města a také na pozvání našich aktivních nejstarších členek organizace ppí. Šulákové a Kukuczkové.
Je krásné slunné odpoledne dne 27. 4. 2006, kdy autobus pravidelné linky městské dopravy dojel na konečnou zastávku Osůvky, správně řečeno Český Puncov a z něj vystoupilo 30 účastníků výletu.
Z konečné zastávky jsme se vydali po asfaltové cestě, která je zároveň státní hranicí mezi Polskem a Českým Puncovem, kochali se přírodou a malebným okolím české i polské strany hranice. Viděli jsme betonový kříž přímo na čáře hranice, který nechal postavit pastor z Puncova, dále dnes již bývalou strážní budovu „Placówka", která je na polské straně hranice a již nás vítala vlastnoručně upečeným chlebem a solí pani Kukuczková, která má domek hned vedle, ale na české straně. Ochutnali jsme také jiné domácí výrobky a pokračovali dál k domku paní Šulákové, která také bydlí přímo na hranici. Tam byly připraveny stoly a na nich nám dobře známé jejich výrobky jako zákusky, koláče, káva, čaj, doplněné přípitkem od ostatních členů. Počasí bylo stále nádherné, tak jsme mohli vidět široké panoráma české strany od sídliště Terasa, přes střechy a komíny železáren až válcovny v Konské a za nimi celé pohoří Beskyd, včetně rozhledny na Czantoryi. Na polské straně jsme zase viděli celý Puńcow, Cieszyn, Svibici, Český Těšín, karvinské důlní věže až dětmarovické chladící věže. Nevidomým jsme tyto pohledy popisovali tak, aby to vnímali jako ostatní.
Po odpočinku jsme se vydali kratší cestou do Konské. Zastavili jsme se na hraničním kameni Český Puncov-Konská a přímo u něj bydlí v domku člen „Vyvolených" Jindra Hovorka, který nás také počastoval něčím ostřejším a přitom rozdával podepsané fotky pro naše vnuky.
Odtud jsme pokračovali kolem školy a bývalé Harendy na nádraží Třinec-Konská do restaurace u Volného, kde jsme měli objednané krůtí klobásy s hořčicí a chlebem, k tomu různé nápoje, ale za svoje a postupně dle přípojů vlaků nebo autobusů jsme se s pocitem radosti a pěkně prožitého dne vraceli domů.
 
 

Jak jsem ztratila snubní prstýnek

Byla  první sobota  v květnu, probudilo  mě sluníčko, protože jsem musela odpoledne na návštěvu, tak jsem se hned chytla vaření. Den předem si vždy naplánuji co druhý den budu vařit.
Dělala jsem pečený kotlet na kyselém zelí se zapečeným bramborem. Na pekáč dám asi dvě rozkrájené na měsíčky cibule. Na cibuli jsem vytahovala z láhve zelí. Okořenila jsem ho pepřem, posypala cukrem a pokapala kečupem, na toto přišly nakrájené kotlety jemně okořeněné a dala jsem to péci. Dcery začaly uklízet, já jsem si dělala pořádek ve svých věcech, při tomto padla řeč o svatbě a já jsem se podívala na ruce a s hrůzou jsem zjistila, že nemám snubní prstýnek. Věděla jsem, že musí být doma, protože jsem nikde nebyla a ráno v posteli jsem se dívala na něj neboť mě bolela ruka.
Nemusím vám popisovat jak jsem byla nešťastná, začaly jsme urputně hledat, nejprve v ložnici, potom přišel na řadu i kbelík, nenašly jsme nic. Já jsem začala před dopečením masa dávat na ně nakrájené na kostičky brambory, tak mě napadlo, že bude jedině v pekáči. Jak jsem vytahovala to zelí, musel se mi sesmeknout z prstu. Nemohla jsem se dočkat, kdy bude dopečeno a budeme obědvat.
Začala jsem dávat na talíře, dala jsem jednu porci, druhou porci a pořád nic. Až při třetí porci něco začalo po plechu cinkat a věřte, byl to můj prstýnek, byla jsem tak ráda, ani nevíte jak?
Toto byl můj příběh jedné obyčejné květnové soboty, který dopadl velmi dobře.
                                                                                             


22. května
Naše vaječina
 
Rok s rokem se sešel a ani jsme se všichni nenadáli a byl tady den, na který jsme si naplánovali naše velmi oblíbené „smažení vaječiny“ - na sobotu 22. 5. 2006 toto byl den D. V tento den jsme se probudili do polojasného počasí. Autobus posbíral lidi po určených zastávkách, přijeli jsme do Nýdku na náměstí do Nýdecké boudy
Každý si vyhlédl své místečko, po chvilce nás přivítala naše milá předsedkyně, uvítali jsme hosty z Českého Těšína, Karviné a z Opavy.
Za malou chvilku jsme měli na stole špízy z krůtího masíčka s chlebíčkem a tatarskou omáčkou, bylo to voňavé a také moc dobré, spláchli jsme ho pivem, čajem nebo kávou, každý si mohl vybrat na co měl chuť. Někteří šli na dobrou zmrzlinu, malá skupinka šla na procházku k penzionu San Beskydo  a kousek od něj byl skokanský můstek a koupaliště. Když jsme se všichni sešli, byl čas na vaječinu. Byla dobrá, nic jí nechybělo, ani sůl a obdivuji kuchaře, protože to není jen tak udělat vaječinu pro tolik lidí, sami jsme měli možnost si to vyzkoušet když jsme si jí před 2 lety sami dělali. Určitě jsme se všichni olizovali, připíjeli jsme si na zdraví a hrála nám k tomu hudba, hrál nám ještě k tomu Karlík Zoň na akordeon a kytaru, byl tak skvělý, že hrál na přání kdo co chtěl, zahrála nám taky i Anička Grandičová. Kdo chtěl, si zazpíval. Vesele jsme se bavili a jedli, občas jsme to proložili nějakou štamprlí na zdraví.
Odpoledne jsme si dali výborné domácí škvarky s čerstvým chlebíčkem a cibulí, které nám připravily naše milé dámy Helenka Sližová a Štěpánka Žáčková. Čerstvý chlebíček nám přivezl z pekárny Bajusz pan Karlík Sliž. Bylo to tak dobré, že mohu s jistotou tvrdit, že jsme si všichni olizovali prsty. Nevěděli jsme ani jak a už tu byl večer, někteří se již dříve rozcházeli domů, ti dostali klobásky s sebou, my ostatní jsme je měli z domácí udírny. Jako vše, i ony byly výborné. Jedli jsme, hodovali, povídali i zatancovali.
Den utekl jako voda a byl čas návratu. Někteří měli svůj odvoz a my ostatní jsme se vydali domů linkovým autobusem. Přijeli jsme unavení a plní krásných dojmů. Už se těším zase na další vaječinu, která bude za rok.
Na závěr bych chtěla poděkovat radě SONS, která vše zařídila, také manželům Sikorovým, majitelům Nýdecké boudy, kteří se o nás velmi dobře starali, a ještě všem zúčastněným, kteří se dobře bavili, no prostě všem a jestli jsem na někoho zapomněla, tak ať se na mě nezlobí. Byli jsme všichni do jednoho super. A nakonec musím dodat, počasí nám vydrželo, nepršelo, zase nám to vyšlo, je vidět, že ten Pán nahoře myslel na nás.
                                                                                 
 
 
22. června
Poznáváme svůj region
 
Jednoho mírně deštivého rána jsme se vydali na celodenní zájezd do Bohumína a okolí, psal se čtvrtek 22. června 2006.
U bohumínské radnice nás již očekávala paní Mgr. Pavla Skokanová - vedoucí OKŠ, která nás zavedla do městské knihovny. Tam jsme byli mile přivítáni a pohoštěni domácími koláčky, které připravila paní Juříková a další členky místního Svazu postižených civilizačními chorobami.
Poté jsme zhlédli propagační krátký dokument o městě Bohumín a soutoku řek Odry a Olše. Řeka Olza je velmi známou řekou v našem regionu. Olza pramení na území Polska, protéká Českou republikou, v některých místech tvoří hranici mezi těmito státy a na rozhraní Polska a Česka se opět vlévá do Odry. Film byl připravený zajímavě a poutavě i pro nás, některé nevidomé členy zájezdu. Dokument vytvořil místní historik a kameraman, pan Jiří Spáčil, který nás zvláště upozornil na meandry řeky Odry. Jsou to zajímavá zákoutí a zákruty řeky Odry, na kterých se občas objeví pozůstatky dávných živočichů, žijících v tomto povodí.
Prohlédli jsme si např. obratel dinosaura. Za tuto příjemně strávenou chvíli pohody a odpočinku patří díky ředitelce městské knihovny paní Mgr. Leparové.
Naše cesta za poznáním pokračovala do kostela Panny Marie Růžencové ve Starém Bohumíně. Průvodkyní kostelem a jeho přilehlých částí byla milosrdná sestra Zdislava, která nám přiblížila historii jižní mariánské kaple farního kostela Narození Panny Marie a milostného zázračného obrazu Panny Marie Růžencové -„Starobohumínské". Starobohumínským chrámem od dob, kdy v něm byl umístěn zázračný obraz ( někdy ve
2. pól. 17. stol.), prošly nemalé zástupy poutníků, z nich si někteří vymodlili uzdravení nejenom těla, ale i duše. Součástí obrazu jsou dvě pozlacené korunky, které byly požehnány Svatým Otcem Janem Pavlem II. v r. 2004.
Po zajímavém vyprávění sestry Zdislavy jsme se vydali na okružní jízdu okolím Bohumína. Město slaví letos 750 let od svého založení. Cestou jsme zhlédli řeku Odru a viděli jsme renovovanou sochu Sv. Jana Nepomuckého, při opravě sochy byly objeveny historické mince, které jsou nyní umístěny v muzeu. Na okružní jízdě jsme se mohli přesvědčit o modernizaci jednotlivých částí města. Viděli jsme základy pilíře budoucího nového mostu rychlostní komunikace R 47. Bohumín má strategickou dopravní polohu a je významným železničním uzlem, což dokládá nově zrekonstruované nádraží. Projeli jsme kolem známého podniku Železárny a drátovny Bohumín a dorazili jsme opět do města, kde jsme vystoupili u Aquacentra. Tam jsme se rozloučili s naší milou a sympatickou průvodkyní paní Skokanovou a poděkovali jí za poutavé vyprávění a poznatky, o kterých jsme mnozí dosud nevěděli. Další chvíle jsme strávili v příjemném prostředí restaurace RIO pod věží. Tam jsme měli připravený chutný oběd s občerstvením. Konečně nás navštívili dlouho očekávaní hosté, paní Juříková - předsedkyně SPCCH a některé členky, a následovala vzájemná diskuse. Odpolední posezení nám zpříjemnil pan Boris Tvardek svou hudební produkcí.
Jelikož bylo až příliš horko, tak někteří místo tanečního parketu dali přednost návštěvě krytého bazénu v blízkém Aquacentru.
Jiní zase vystoupili na vyhlídkovou věž a kochali se výhledem do okolí, další se procházeli v parku nebo sledovali mistrovství světa ve fotbale.
Nastal podvečer a s tím i únava všech účastníků zájezdu. Na zpáteční cestu jsme vyrazili kolem 18 hod. a veselá nálada pokračovala i v autobusu. Byl to hezký den plný dojmů a zážitků.
 
 
 
24. června - 1. července
Rekondiční pobyt Rožnov pod Radhoštěm Penzion Vinium
 
Na Vinium penzionu každý si rád zavýská. I bez velkých milionů dorazil tu výkvět SONSU třinecká a karvinská. Za naši organizaci Pavla Šuláková, Drahomíra Ernstova, Vanda Kukuczková, Hildegarda Pražmovská, Anděla Konderlová, Iveta Holaňová, Gertruda Byrtusová, Alois Gomola, Jan Dyrczyk, Vanda Dyrczyková, Tomáš Dyrczyk a Gabriela Szmeková. Každé ráno štamprlička, rozcvička, páni, to je kondička.
Přes den prostorovou výuku s hůlkou cvičíme a při dlouhých večerech s přáteli se bavíme.
Básničky a prupovídky, hádanky i písničky lítají tu vzduchem jako čilé včeličky. Zvlášť velký úspěch má Balada o Lidušce v podání Gabky Szmekové. Učíme se pilně celý týden.
Nevadí, že padají teplotní rekordy a slunce nás zmáhá teplem, my se chladíme lahodným čepem. Ve čtvrtek nás instruktorka prostorové orientace Sylva mile překvapí, soutěže nám připraví. Účastníme se všichni, kopanou i házenou zvládáme s vervou nám vrozenou. Zvlášť fotbal je náš - první místo Gomola Lojzek, druhé Dyrczyk Tomáš. Odměnou jim je velká čokoláda.
A je tu pátek - skládání maturity. Naše celotýdenní úsilí prověří závěrečný test z prostorové orientace na čas. Co nejrychleji procházíme vyznačenou trasu, cestou nakoupíme a už zdoláváme schody na terasu. Tady rychle vyměníme nákupní tašku za kbelík s prádlem a kolíčky. Najít šňůru a úhledně pověsit prádlo nás nejvíce zdrží. Teď vlevo v bok a přímý směr podél zábradlí se dáme a zvoneček pohledáme. Až zvoneček zazvoní, konec maturity oznámí.
Na startu jsme opět všichni. Nevidomí i vidící. Daleko je slyšet povzbuzování a smích, když na trase je Jenda Dyrczyk s klapkami na očích. Všichni zvládáme závěrečný test bez úrazu a na výbornou, navíc si užijeme spousta legrace. Zvláštní  pochvalu a uznání uděluje instruktorka
paní Šulákové.
Týden utekl jako voda, zas rozloučit se musíme s personálem a přáteli... za rok se zas vrátíme!
 


5. srpna
Rekondice Rožnov  pod Radhoštěm Areál Orbita

Nad výběrem rekondice jsem v letošním roce nemusela moc přemýšlet. Na celé čáře u mě zvítězil týdenní pobyt v Rožnově pod Radhoštěm, zaměřen na počítače, zejména pak vše o Internetu. Náš pobyt začal v sobotu 5.8. 2006  příjezdem  do  areálu. Hned od začátku jsem já, i mé dvě  průvodkyně,  sestra Anička a má věrná „stará dáma" fenka Catty věděli, že to bude nezapomenutelný týden v malebném prostředí valašské přírody s notnou dávkou čerstvého vzduchu. Orbita - školicí středisko  je totiž umístěno v lese na kopci. Náš pokoj, velmi hezky zařízený, byl v přízemí na konci asi 20-ti metrové chodby. Se zařízením pokoje byla má Catty trochu nespokojená, protože i ona chtěla svou válendu. Ale i tento malý zádrhel byl brzy vyřešen, pokaždé, když zůstala sama na pokoji, vzala zavděk mou či Aniččinou postelí. Ještě v sobotu večer bylo představení všech asi padesáti účastníků. Z Třince nás bylo jedenáct a pejsci byli celkem tři, takže i oni měli „svou partu". V neděli žádné lenošení, ale od rána jsme se vrhli na učení.
Seznámili jsme se s novými ikonkami OUTLOOK EXPRESS a INTERNET EXPLORER a po pár dnech jsem byla majitelkou své vlastní emailové adresy. Výuku jsme měli individuální, takže jsme se střídali ve skupinkách, ale naši vyučující se střídat nemohli a učili celé dny jen s malými přestávkami. Každý večer po večeři jsme podnikali různé výpravy po okolí. Naší partnerkou na toulkách se stala paní Marie z Prahy, se kterou jsme sdílely stůl v jídelně. Takže například už v neděli večer jsme znali bezpečné cestičky v areálu a také, že součástí je bazén. Trošku jsme zalitovaly, že není teplejší počasí, abychom ho mohli využít. Jak se později ukázalo, některé účastnice ani teplo ke koupání nepotřebují a tak už víme, že v Karviné jsou dámy otužilejší než jinde. V úterý večer jsme zažili pořádnou letní bouřku. Ale nám se sestrou to nevadilo. Naopak nás ta bouřka vrátila padesát let zpátky do našeho dětství a tak jsme vzpomínaly a vzpomínaly. Od středy se počasí umoudřilo a tak jsme čtvrteční odpoledne všichni využili ke společné návštěvě skanzenu. Zdatnější si prohlídli celý skanzen a my, méně zdatní, jsme zůstali dole. Navštívili jsme dřevěný kostelík a přilehlé domečky. Bylo kolem nás rušno, protože vrcholily přípravy na víkendový jarmark. A to bych nebyla já, kdyby se něco nestalo. Zatímco já a Marie jsme si pochutnávaly na úžasných valašských frgálech, poslaly jsme Aničku na průzkum, co mají ve stáncích. Abychom nepřekážely, tak jsme se posadily na lavičku za stánky a nenapadlo nás, že Anička na nás neuvidí. A bylo - ztratily jsme se, ale ne na dlouho. Naštěstí žijeme ve 21. století, vybaveny mobilními telefony. Hezkou tečku za tímto zážitky nabitým odpolednem bylo večerní posezení v nedaleké hospůdce u Huberta, kde jsme si všichni pochutnali na grilovaných klobásách. Že byly velmi chutné, potvrdili i naši pejsci. A ani jsme se nenadáli a je pátek - poslední večer, poslední procházka a loučení s malebným okolím. Všichni jsme se shodli, že to byla velmi krásná rekondice, ale trošku jsme se zlobili na pověstné Rožnovské hodiny. Zdá se nám, že nebijí smutně, ale velmi rychle. Co se dá dělat. Ještě, že vzpomínky a nabyté vědomosti zůstanou. Už nyní se těším na dlouhé zimní večery strávené s Internetem a třeba www. seznam.cz.
 
                      
 
19. srpna
Výlet do Bukovce
 
Je to obec ležící v široké kotlině jihovýchodní části Těšínského Slezska, na horním toku řeky Olzy, směrem na sever, hraničící s Polskem s obcí Istebne a Jaworzynka, směrem na jihovýchod sousedí s Hrčavou a Mosty u Jablunkova, na západ s obcí Písek. Právě pro svou krásnou polohu v Beskydech, na návrh pana Karla Zoně, rada naší organizace schválila a zorganizovala celodenní výlet na 19.8.2006
Tady můžeme zase konstatovat, že předem plánované datum výletu se opět vydařilo, i počasí nám přálo a celá akce vyšla na jedničku.
V sobotu ráno začal autobus firmy p.Čmiela postupně přibírat účastníky od Českého Těšína až po Návsí u Jablunkova do sluncem zalitého    Bukovce - areálu "Las Vegas"
v počtu 76 dospělých + 4 děti včetně hostů z Havířova a Karviné. Všichni se usadili na připravených přenosných lavicích a po uvítání naší předsedkyní začala družná a veselá zábava. Tradičně k zábavě a zpěvu nám hráli muzikanti, panové Karel Tacina a Gustav Gomola. Jako první byl podáván guláš, na oběd řízek s bramborem, později párek a k tomu nápoje - káva, čaj, pivo. Ostatní nápoje pro uvolnění jsme si měli možnost donést sami, tak hned začalo vzájemné častování, hlavně však Helenky, kterým jsme blahopřáli k jmeninám a dali zahrát sólo. Při tomto častování jsme měli možnost ochutnat i okurky (kvašáky), které na každé posezení donáší p. Stefanie Žáčková. Dále p.Zoň zajistil krátký kulturní program, ve kterém vystoupili sourozenci Pazderovi a to Ondřej - housle, Vojtěch - basetla a Johanka – zpěv (pod vedením jejich maminky). Smekáme před jejich výkonem pro jejich mladý věk a čistotu provedení hry i zpěvu.
Dále byla sportovní soutěž jako házení míčkem na cíl, vaření vajíček na hniličku a skládání kosy. Jednotliví výherci byli odměněni věcnými cenami, čokoládovými medailemi a diplomy, zajištěnými přes sponzory p. Zoniem. Pak nejstarší členka mezi námi paní Pavla Šuláková zapálila táborák. Při hořícím táboráku nám rychle uběhl čas našeho celodenního, slunečného a vydařeného dne. Pomalu jsme se loučili s areálem "Las Vegas".
Závěrem mezi nás zavítal starosta Bukovce p. Jalovičor Petr, který nám donesl propagační pohlednice, mapky a knížku o obci Bukovec.
Děkujeme všem, kteří se podíleli na zajištění a zorganizování programu, manželům Pekařovým za přípravu a podání dobrého jídla, zkrátka děkujeme za to, že jsme mohli krásně a příjemně prožít tento nádherný den. Zároveň děkujeme sponzorům p. Bielešové, p. Pyškové, p. Wawrzaczovi a firmě Salaš Girova, kteří přispěli věcnými cenami.
 
 

13. září
Koncert Brněnští komorní solisté
 
První abonentní koncert této se­zóny jsme vyslechli v divadelním sále Kulturního domu 13. září 2006. Jednalo se o smyčcový soubor, jenž si zvolil jméno Brněnští komorní sólisté. Ve skutečnosti byl s nimi sólista jen jediný, zato však výtečný violon­cellista Jan Škrdlík.
Hráli spolu koncert pro violoncello a orchestr Josefa Myslivečka, českého emi­granta z 18. století a přítele W. A. Mozarta.
Koncert je velice obtížný a proto se interpretuje jen zřídka. Pokud ovšem sedí na pódiu mistr jako Škrdlík, disponující nádherným­ nástrojem z roku 1842, jde o krásný a nevšední zážitek.
Závěr koncertu patřil Suitě pro smyčce, dílu mladého Janáčka. Shodou okolností tutéž skladbu hrál v Trisii letos v březnu Janáčkův komor­ní orchestr z Ostravy, takže bylo možno srovnávat. Janáčkovci mají ovšem za sebou více zkušeností a dlouholeté práce, ale brněnské provedení, hrané se zaujetím, se poslouchalo dobře. Přivedlo nás to na myšlenku, že obě velká moravská města projevují ve vztahu ke světoznámému Janáčkovi jakousi zdravou rivalitu. Kousek od Ostra­vy se Janáček narodil, v Ostravě zemřel. V Brně, svém dlouholetém působišti, je pohřben. V Ostravě je Janáčkova filharmonie a Janáčko­va konzervatoř. V Brně je pak vy­soká hudební škola (JAMU), ne­soucí jméno velkého skladatele, Janáčkovo muzeum a také i trochu více prostoru pro koncertní život.
My jsme byli vděční za deset volných vstupenek i za to, co jsme slyšeli a prožívali. Již se na další koncert těšíme.
 
 
22. září
Autobusový zájezd do vinného sklípku v Kubšicích se zastávkou v Prostějově
 
V pátek dne 22. září 2006 se vydalo 46 účastníků naší organizace s doprovody a hosty ze SONS Karviná a SONS Havířov na tradiční, již čtvrtou návštěvu vinného sklípku v Kubšicích. Z Vendryně jsme vyjeli přesně dle rozpisu a cestou přibírali účastníky našeho zájezdu. Jeli jsme kus cesty v mlze, ale pak se ukázalo sluníčko a když jsme dorazili do Prostějova, kde byla první zastávka, byl již nádherný teplý letní den.
Díky skvělým organizačním schopnostem paní Marty Steblové, rodačky z Prostějova, která zařídila u dopravní policie, aby mohl náš autobus dojet do míst, kde je vjezd všem motorovým vozidlům zakázán, mohli jsme již po chvilce dojít k prostějovské radnici.Tam na nás čekala průvodkyně s fundovaným výkladem. Naše prohlídka začala v prvním patře radnice, kde je kancelář starosty města Prostějova a další kanceláře. Vyšli jsme po schodech do druhého patra. Cestou jsme byli upozorněni na bohatou dekoraci, která se soustřeďuje kolem hlavního schodiště a reprezentačních prostor v 1. a 2. patře. Stěny vynikají rozmanitým architektonickým členěním a jsou obloženy dřevem, torgamentem či umělým mramorem, krby jsou zhotoveny z kararského mramoru, stropy se člení do kazet, bohatá dekorativní malba pokrývá omítky i štukové články. Zasedací sál městského zastupitelstva v 2. patře slouží také jako obřadní síň. Od stropu visel křišťálový lustr úctyhodných rozměrů a v rozích 4 menší. Dřevěné obložení stěn, složené z vypouklých čtverců, zdobených osmi druhy dřev tvořily nádherné intarzie. Na vyvýšeném místě bylo velké kožené křeslo pro starostu a po obou stranách pro místostarosty. Členové zastupitelstva pak sedí na původních dřevěných sklopných lavicích, potažených hladkou volskou kůží. Také na stolech uprostřed byl pruh volské kůže, mohli jsme si všechno prohlédnout hmatem a to nejen obložení, mramorový krb, ale posadit se i do honosných kožených křesel. Trubky ústředního topení byly vkusně zakryté šňůrami perel, velikosti pingpongových míčků. Když jsme s nimi zahýbali, krásně zvonily. Na všech stěnách zasedací síně měli pověšené obrazy starostů dávných i současných. Pár volných míst teprve na další čeká. Pak jsme vešli do menší schůzovací místnosti, kde byl mramorový krb, dlouhý stůl s 12 židlemi, opět potaženými volskou kůží. Odtud se mohlo vyjít na balkon a prohlédnout si prostějovské náměstí i blízké historické budovy.
Po prohlídce jsme měli ještě chvíli čas se projít po náměstí a blízkém okolí. V 11,30 hod. jsme odjížděli směr vinný sklípek v Kubšicích. Přátelsky nás uvítal pan Jaroslav Pavel, nejdřív nám nabídl burčák, který určitě každý ochutnal. Jelikož se má k pití i jíst, pustili jsme se do teplých klobásek s hořčicí a chlebem. Pak jsme ochutnávali další dva druhy vína, bílé Müller Thurgau a červené vavřinecké. Anička Grandičová nám hrála na harmoniku, Karlík Zóń na kytaru a Petr Špičák na foukací harmoniku. Jak stoupala nálada, tak jsme se dali do tance a také se zpívalo. Mezitím nám vyhládlo a tak se servírovaly tácky, na kterých bylo nakrájeno 35 dkg různých uzenin a k tomu opět moc dobrý chléb.
Na zpáteční cestě se opět zpívalo, vyprávěly se vtipy a hlavní věc, že bylo veselo. Během cesty nám Eda Molin, vedoucí zájezdu do mikrofonu popisoval a ukazoval, co je kde k vidění. Děkujeme manželům Molinovým za zprostředkování návštěvy vinného sklípku, harmonikářce Aničce, kytaristovi Karlovi a hráči na foukací harmoniku Petrovi za hudební produkci a těšíme se již na další zájezd, který bude do Kopřivnice.
 
 
 
11. října
 
V rámci třetího ročníku Svatováclavského hudebního festivalu, jenž probíhá v Moravskoslezském kraji již od 25. září až do 25. října diváci  zhlédli a ještě shlédnou  umělecky hodnotnou a atraktivní nabídku koncertů a dalších netradičních duchovních projektů.
Záštitu nad tímto mezinárodním festivalem opětovně převzali biskupové František Václav Lobkowicz a Vladislav Volný a hejtman našeho kraje Evžen Tošanovský.
 

vrůstá mezi festivaly svou hodnotou duchovní," řekl Karel Haruda, výkonný ředitel festivalu. „Máme radost, že dramaturgie nachází vzácné hudební spoje, přinášející často opomíjená témata vokální, komorní i orchestrální skladby. A co je také důležité, každodenně celý měsíc hudba klene klenbu světla a ducha v chrámech s výjimečnou prostorovou a akustickou jedinečností."
Ve středu 11. října 2006 zazněl jeden z koncertů i v Třinci, a to v evangelickém kostele
Na jeho programu byl „Mozart a hudebníci v Ruppine", jehož protagonisty byli členové bratislavského souboru Solamente Naturali.
Toto hudební těleso interpretuje hudbu 17. a 18. století. Jeho uměleckým vedoucím je Miloš Valeni a v Třinci se představila i flétnistka Jana Semerádová a violoncellista Michal Sťahel.
Milovníci vážné hudby mohli díky Svatováclavskému festivalu strávit čas v příjemné společnosti umění  umocněné krásou a vznešeností sakrálních prostor.
Jsme rádi, že jsme mohli být účastníky tohoto koncertu.
 
 
10. - 28. října
Prezentace neziskových organizací v Třinci v měsíci říjnu
 
Chtěla bych popsat průběh jedné úspěšné akce, na které spolupracovalo Tyflocentrum Třinec spolu s naší organizací.
V měsíci říjnu probíhala kampaň „30 dní pro neziskový sektor". Naše organizace SONS byla vyzvána Městskou knihovnou Třinec, aby se této kampaně zúčastnila a tak jsme využili spolupráce s Tyflocentrem Třinec.
 Na společné schůzce jsme se dohodli, že naše organizace dodá materiály na panel a rovněž předvedeme společně kompenzační pomůcky. Vybrali jsme jak jednoduché, které najdou uplatnění při běžné každodenní činnosti v domácnosti, tak složitější ozvučené elektronické. Část byla našich, část z Tyflocentra.
10. října 2006 v 15 hod. začala slavnostní prezentace asi třiceti neziskových organizací před kinem Kosmos v Třinci.
Kampaň pokračovala ještě do 28. října, kde si mohla veřejnost v prostorách kina prohlédnout panely s materiály o činnosti všech zúčastněných organizací.
Pomoc nám nabídla slečna Čmielová, vedoucí Tyflocentra
Třinec - detašované pracoviště Tyflocentra Ostrava, která navrhla, že naše materiály přetiskne na barevný podklad, aby se panel stal zajímavější. Také výrazné názvy naší organizace a 
Tyflocentra upoutávaly zraky veřejnosti. Pod oběma nápisy byly připevněny popisy činnosti a to ještě nebylo všechno, panel vkusně ozdobila několika barevnými suchými javorovými listy. Ohlas byl velmi příznivý, rozhodně jsme se neměli za co stydět.
Kompenzační pomůcky byly přehledně rozmístěné na stolech, opatřené popiskami. Obě pracovnice Tyflocentra i 4 naši členové měli plné ruce  práce s předváděním pomůcek veřejnosti, která o ně projevila značný zájem. Na stolech nechyběla ani kronika, kterou s velkou pečlivostí píše i opatřuje fotodokumentací paní Helena Sobková. Hry pro nevidomé (dáma a domino) rovněž upoutávaly pozornost příchozích.
Kabelová televize natočila krátké rozhovory jak se slečnou Čmielovou, tak se mnou. Dosti dlouhý záběr byl na kompenzační pomůcky.
Chtěla bych tímto ocenit pomoc našich členů Jendy Dyrczyka, Tomáše Dyrczyka, Petra Chodury, Aleny Sikorové, kteří obětavě předváděli pomůcky zájemcům z řad občanů. Také vedoucí Tyflocentra Třinec Martina Čmielová měla plné ruce práce s předváděním pomůcek.
V 18 hod. prezentace končila, končil i nádherný teplý podzimní den. Budeme rádi, když se podobné akce budou i v budoucnu opakovat.
 
 

16. října
Zájezd Kopřivnice
  
V plánu zájezdů naší organizace na letošní říjen byla návštěva muzea v Kopřivnici. Na tento den byl objednán autobus našeho známého dopravce p. Hlawiczky z Vendryně.
16. 10. 2006 ráno začal svážet naše členy a hosty od Vendryně až po Střítěž, aby nás dovezl do Kopřivnice a blízkého městečka Štramberk. Musíme podotknout, že už tradičně byl tento den jasný, bezmračný, dokonce slunečný a teplý. Během hodiny jsme se octli před budovou hotelu Tatra a přilehlou prosklenou budovou muzea. V 10.00 hod. jsme vstoupili za doprovodu průvodce do reprezentativních prostor muzea, zprovozněných 3.10.1997, kde se nám naskytl fascinující odraz epoch, ve kterých se pomocí umu techniků a průkopnických metod podařilo dosáhnout v kopřivnické automobilce až na vrchol technického vývoje motorových vozidel.
Na vystavené automobily jsme si my nevidomí mohli sáhnout i u nich vyfotit   a tím si ověřit preciznost a ladnost provedení.
Mezi vystave- nými exponáty jsme mohli vidět automobily od prvopočátku až po osmdesátá léta, kdy byla výroba osobních automobilů rozhodnutím vlády zastavena.
Co jsme obdivovali:
automobil „Prezident", který se ovládal řídítky místo volantem, měl kola
i karoserii ze dřeva a kabina se podobala bryčce, dokonce hasičské auto. Ostatní exponáty byly už podobné dnešním automobilům a to : Tatra 57, Hadimrška, Tatra 603, 613 v různých variantách, závodní automobily terénní, vojenské, vládní, pancéřované a mezi nimi i jediná vyrobená Tatra limuzína pro Stalina.
Průvodce vysvětloval všem našim nadšencům jak technické parametry, tak samotné využití automobilů. Tatra Kopřivnice vyráběla nejen osobní automobily, ale i letadla, rychlíkový motorový vagón Slovenska střela, automobil pro možnost pohybu na sněhu / místo kol měl lyže/ a nákladní automobily, kde je omezená výroba zachována dodnes.
V areálu budovy muzea je zároveň rozšířená expozice věnována nej-slavnějšímu českému sportovci, několikanásobnému olympijskému vítězi, českému olympionikovi století Emilu Zátopkovi a jeho ženě Daně. Kdo měl zájem, mohl si tuto zajímavou expozici prohlédnout.
Po prohlídkách muzeí jsme ve 13.00 hod. poobědvali v hotelu Tatra a vydali se do městečka Štramberk. Za krásného slunečného počasí, každý dle svých fyzických schopností měl možnost vyjít na Štramberskou Trúbu nebo si jen prohlédnout uličky a obchůdky se suvenýry, ve kterých mimo jiné pečou chutné a voňavé „štramberské uši".
 
V 16.30 hod. jsme se vraceli domů s konstatováním, že se zájezd opět vydařil.
 
 
 
8. listopadu
 
Na listopadovém Klubu dne 8. 11. jsme přivítali hosty z Tyflocentra ČR Karviná pana  Jelínka a  slečnu Ing. Hrabcovou. Podrobně  nás  seznámili s činností  svého střediska, která je poměrně  rozsáhlá.
Předvedli nám rozličné kompenzační pomůcky a lupy, které slabozrakým a nevidomým usnadňují život a zmírňují hendikep.
Jelikož se blíží vánoce a příští měsíc místo KLUBU máme vánoční besídku v sále restaurace
Burian,vytvořili jsme si již dnes sváteční atmosféru. V malém prostranství před klubovou místností byly rozloženy různé vánoční dekorace, jaké si je kdo doma pro vánoční atmosféru připravuje. K vidění  tu byly: různé vánoční ozdoby, svátečně vyzdobený košíček, dečky, zvonečky, hvězdičky, ozdobený džbán, domácí chleba i vánočka.
Naši členové (kteří vidí lépe) přispěli k výzdobě cukrovím, dokonce i dortem ve tvaru ryby, jedním slovem, bylo to nádherné. Jsme rádi, že pan Chodura nám vše vyfotografoval, dík za ochotu i předání obrázků do kroniky. Litujeme, že ten,  kdo prohlíží naši kroniku  na webových stránkách,  nemůže vidět nejen tyto, ale i jiné obrázky, jelikož by  zabíraly mnoho místa.
 
 
16. listopadu
Zájezd do Technického muzea v Brně

Dlouho připravovaný zájezd do Technického muzea v Brně se uskutečnil 16. listopadu 2006.
Vydali jsme se na cestu v obvyklý čas kolem 7 hodiny ranní směrem na Český Těšín, Frýdek-Místek a Brno. Vedoucím zájezdu byl pan Eduard Molin. Hned po výjezdu z Těšína nám nevidomým pan Molin popisoval stavbu rychlostní komunikace, která pokračuje ke svému cíli, výstavbu pilířů na překlenovací most přes obec Třanovice a další projíždějící města. Na dálnici se lze napojit už v Tošanovicích.
Počasí našemu výletu přálo, na tuto roční dobu byl příjemně hřejivý a slunečný den.
Do Brna jsme přijeli po 10 hodině.
V doprovodu průvodců a po skupinách jsme se dostali do prostor muzea a jeho jednotlivých částí.
Oddělení pro slepeckou historii navazuje na tradici brněnského Slepeckého muzea založeného PhDr. Josefem Smýkalem v r. 1992. Expozice představuje především vidomým návštěvníkům život, práci, kulturu a vzdělávání nevidomých i těžce slabozrakých dětí a dospělých osob. Je možné zde zhlédnout pomůcky vytvořené v první polovině 19. století, ale také ty současné. Mezi exponáty jsou předměty, které usnadňovaly nevidomým a slabozrakým život na území českých zemí, ale najdeme zde i rozsáhlou produkci zahraniční. Součástí expozice je zvuková knihovna, archiv a knihovna publikací tištěných v několika typech reliéfní latinky i Braillova písma, jejichž fondy jsou určeny především nevidomým a slabozrakým návštěvníkům. Mohli jsme se seznámit s pomůckami
pro psaní rukou, pro výuku latinky, i s Kleinovými psacími stroji.
Dále jsou tam zastoupeny pomůcky pro nácvik Braillova písma, Pichtovy i jiné psací stroje,  předměty dokumentující výuku matematiky, geometrie, výtvarnou výchovu. Bohatě zastoupená byla kolekce hodinek, budíků a historických razítek. Najdete tam také pomůcky pro hudební výchovu, zeměpis, společenské hry, předměty pro usnadnění života v domácnosti. Zajímavé byly sázecí stroje pro Braillovo písmo, mechanický lis pro lisovní textů v Braillově písmu, klikový lis pro lisování textů v reliéfní latince a rozmnožovací zařízení profesora Konzervatoře Jana Deyla, Ladislava Korunky, které sloužilo pro tisk Braillovy hudební notace.
Pomůcky, které usnadňují prostorovou orientaci a samostatný pohyb byly zastoupeny souborem bílých holí.
Mezi unikáty slepeckého oddělení patřily např. jednořádkový strojek pro psaní Braillovým písmem, který používal Karel Emanuel Macan. U něj je vyfocený  náš nejmladší člen Tomáš Dyrczyk (úplně nevidomý), na pichťáku se učil psát na škole v Brně. Byla k vidění   dřevěná rozkládací mapa Evropy Josefa Bezecného, učitele v ústavu pro nevidomé na Hradčanech z roku 1830 aj.
Dalšími sekcemi technického muzea, kterými jsme procházeli, byly expozice historických vozidel, letecká historie, nožířství, kovolitectví, železářství, vodní motory a parní turbíny. Zajímali jsme se o principy vodních turbín, např. Peltonovy, Francisovy a Kaplanovy turbíny. Tento princip se používá i nadále na vodních přehradách. Část expozice je věnována významnému vynálezci spjatému s brněnským prostředím, rakouskému Němci Viktoru Kaplanovi, profesoru Německé vysoké školy technické v Brně.
Pro nás, návštěvníky technického muzea, byla atraktivní podívaná na tzv. uličku řemesel. Uličku tvoří dílny hodináře, knihaře, uměleckého zámečníka, krejčího, ševce i holiče. Dílničky nás vtáhly do historie 30tých let 20. století. Tuto atmosféru meziválečného Brna doplňuje koloniál s pražírnou kávy, zubařská ordinace, klasická hospoda či typický pavlačový dům s bytem. 
Po ukončení prohlídky jsme se těšili na vydatný oběd, který byl připraven v nedaleké restauraci. Již posilněni a odpočati jsme zajeli na okraj Brna a splnili přání většiny koupěchtivých účastníků zájezdu návštěvou v obchodním domě TESCO.
Naše poslední zastávka byla v podvečer ve známém motorestu U ŽIDA v Bělotíně, kde si každý objednal a zaplatil dle svého přání. Z výletu nás dovezl v příjemné náladě ve večerních hodinách pan Jan Hlawiczka, autodopravce z Vendryně.
 
 

28. listopadu
 
Koncem listopadu se v novinách Moravskoslezský den objevil článek:


Leták obdržela i naše Organizace SONS, zúčastnila se této manifestace, která se v našem Ostravském kraji konala 28. listopadu v 11 hodin na Prokešově náměstí před Novou radnicí.
Sešlo se nás tam asi stovka lidí, kteří jsou závislí na sociální pomoci.
Na setkání mimo jiné přišel se svým psím přítelem HappyDay také čtyřiapadesátiletý Petr Vaculík (jehož foto bylo i v Moravskoslezském dni) z Vratimova. Vidí jen obrysy a vodící pes, to jsou jak sám říká, jeho druhé oči. Za naši organizaci se zúčastnilo  11 členů (3 auta). Jaroslav Dembinný, jednatel občanského sdružení Trianon upozornil, že základní problém vidí v absolutní neinformovanosti jak službu poskytujících, tak postižených. Chceme v to věřit, že se vše vyjasní.
 

12. prosince
Vánoční besídka
 
Sešly se dvě dvanáctky v datu, bylo úterý a sál restaurace Burian se zaplnil do posledního místečka. 75 účastníků zasedlo k vánočně vyzdobeným stolům. O tuto vkusnou výzdobu  se postarala Štěpánka Žáčková.
Uvítal nás kulturní referent pan Eduard Molin, představili jsme se a slovo dostal pan František Martynek, který stručně a velmi výstižně shrnul celoroční činnost naší organizace. Odměnili jsme ho bouřlivým potleskem.Popřál všem hezké vánoce a hodně zdraví a elánu do příštího roku.
Cinkly číše, všichni si navzájem popřáli a program pokračoval. Slovo dostala paní Ivana Wiewiorková, vedoucí oddělení dávek a služeb pro seniory a TZP MěÚ Třinec, která nás seznámila s novým zákonem 108/2006 o sociálních službách, který vejde v platnost 1.1.2007. Odpovídala na konkrétní dotazy účastníků. Informace můžeme získat na webové stránce MěÚ www.trinecko.cz.
Další příjemnou zprávou bylo oznámení předsedkyně, že jsme dostali od sponzora, který nechce být jmenován, 10.000 Kč na činnost v roce 2007. Peníze předala pokladníkovi panu Janu Dyrczykovi a všichni potleskem poděkovali sponzorovi, který nás již tradičně obdarovává, abychom si mohli i v příštím roce zorganizovat  společenská setkání či tradiční ples. Poděkování patří i naší jednatelce paní Heleně Sližové, jejímž prostřednictvím se dárce dozvěděl o naší organizaci, o aktivitách a potřebách. Každý náš člen má možnost mezi svými známými získat sponzory, kterým není lhostejné, jak žijí postižení v našem městě i okolí.
Pozdrav a přání paní primářky očního oddělení nemocnice Sosna MUDr. Marie Vlachové, která  tentokrát nemohla mezi nás přijít pro své pracovní zaneprázdnění, vyřídila předsedkyně.
Na stoly se začalo nosit občerstvení. Kuřecí řízek, brambory a kyselé okurky jistě všem přišly vhod. Samozřejmě to nebylo všechno, na stolech byly chutné tvarohové koláče, které pro nás upekla pekárna Bajusz. Také tentokrát nám věnovali jeden koláč zdarma. Zbývající 3 zaplatili jak již po několikáté, manželé Nieslanikovi, kterým patří velký dík.
Druhá polovina vánoční besídky patřila cimbálovce Lipka z Ostravy, kterou zorganizovali manželé Molinovi. 4 hudebníci hráli, zpívali jak koledy, tak známé i méně známé písničky a někteří z nás neodolali a  dali se i do tance. Ke zpěvu se postupně přidávali všichni a tak řízná hudba a zpěv burácel celým sálem. Eda Molin nejen zpíval, ale i mezi písničkami četl verše místní rodačky paní Aniely Kupiec. Zpívalo se jak česky tak polsky. Po skončení oficiální části se Karel Zoň chopil kytary a zpívalo se a hrálo dál.
Rozcházeli jsme se do svých domovů plní zážitků a s přáním, abychom se i za rok ve zdraví mohli setkat v tak hojném počtu na naší tradiční besídce.
Děkujeme všem, kteří se podíleli na zdárném průběhu celé akce.Děkujeme i všem účastníkům, kteří svou přítomností slavnostní náladu vytvořili.
 
 
 
12. prosince
Vánoční koncert
 
Populární zpěvačka Lenka Filipová byla hlavním hostem letošního Kon­certu pro Slezskou diakonii, jehož v pořadí již třetí ročník se uskutečnil v úterý 12. prosince 2006 v třineckém evan­gelickém kostele.
V kostele zaplněném do posledního místečka panovala, ač ve všední den, příjemná a klidná sváteční atmosféra, na níž měli velkou zásluhu zejména vystupující hosté. První část patřila dívčí­mu pěveckému vokálnímu souboru os­travské univerzity Adash, který už před třineckým publikem vystupoval po ně­kolikáté. Je známý tím, že se věnuje především židovským písním. Není di­vu, vždyť jej také vede docent Tomáš Novotný, učitel hebrejštiny, jenž vyu­čuje tento jazyk ve svých kurzech vel­mi zvláštním způsobem: gramatiku i slovní zásobu studenti vstřebávají prostřednictvím písňových textů a zpěv pak napomáhá jejich snadnějšímu za­pamatování.
Po hebrejských písních přišla řada na známou zpěvačku, jejíž vystoupení oče­kávali diváci plni nadšení. Usměvavá a sympatická Lenka Filipová jejich oče­kávání rozhodně nezklamala a nabídla vděčnému publiku jak skladby starší a hodně známé, tak ty zcela nové. Jak sa­ma prozradila, zaujaly ji poslední dobou keltské písně a právě ty zazpívala i tři­neckému publiku.              
Výtěžek z koncertu,  70 000 korun, byl věnován na podporu dvou projektů Slezské diakonie, a to na pro­voz Komunitního centra a chráněných dílen pro duševně nemocné Jordán a po­radny pro oběti domácího násilí Elpis. Všem, kteří podpořili v čase předvá­nočním ty nejvíce potřebné, patří vřelý dík.
 

29. prosince
Poslední koncert
 
Poslední koncert letošního roku, kterého jsme se zúčastnili, se konal dne 29. prosince 2006 v foyeru Kulturního domu TRISIA v 17 hodin.
Vystoupil tam polský Pěvecký sbor HUTNÍK, který se prezentoval počátkem prosince v Praze na sedmém  Mezinárodním Festivalu Adventní hudby „Pražské Boží narození“, kde obdržel bronzovou medaili. Prezentovaly se tam  sbory z Kazachstánu, jižní Afriky, Singapuru i z Norska.
V Praze soubor koncertoval také na adventní slavnosti v evangelickém kostele sv. Michala v Jirchářích Praha Nové Město.  Tentýž program jsme mohli vyslechnout i my třinečtí občané. Nádherné písně v různých jazycích konferoval jak v Praze, tak i zde pastor senior Bohuslav Kokotek, který fantastickým hereckým přednesem vše spojoval.
Slyšeli jsme i mladé talenty v recitování veršů a vykonání sólových písní. Byla to vnoučata členů HUTNÍKA. Musíme potvrdit přísloví: „Jablko nepadá daleko od stromu“. Hutník vystoupil jako obvykle pod taktovkou zkušeného a známého dirigenta Cezary Drzewiecki za klavírního doprovodu jeho sestry.  Jelikož se konec roku blížil  rychlým krokem, bylo nám popřáno i vzájemně jsme si přáli vše nejlepší do nového roku 2007