Začínáme novou etapu dalšího života a to
 
 
Naše město i okolí je zahaleno sněhem jak v pohádce. Takovou nadílku obyvatelé  těchto končin republiky nepamatují. Sportovci a děti i ostatní, kterým to zdravotní stav dovolí, prožívají každou volnou chvilku na lyžích, výšlapech, procházkách a  tak utužují své zdraví.
Ve večerních hodinách  máme možnost kulturního vyžití. Kulturní dům TRISIA a.s. nabízel
        
27. ledna
 
Divadelní představení a ve Společenském sále koncert. Na tento koncert jsme obdrželi volné vstupenky a tak se  8 našich členů   zúčastnilo této akce.
 
Účinkovalo 
 
Soubor existuje teprve od roku 1997, je jediným a prvním souborem, který  si stačil získat velké renomé doma i v zahraničí, na samostatných koncertech i v rámci festivalů. Všichni sólisté členové tohoto kvarteta jsou absolventi konzervatoří a také JAMU v Brně, nebo AMU v Praze. Jeden z nich pochází dokonce  z nám blízkého Bohumína. Jsou ve věku od 32-48 let.
Celé jejich vystoupení bylo moc zajímavé a různorodé, vždyť v programu byl mimo jiné Antonín Dvořák, Křížovský, Janáček, Halma, Kaňák, něco z Moravských lidový písní. A po přestávce jsme slyšeli Černošské spirituály, několik filmových písní 30-tých let, ale zpívali i od ABBY.  Obecenstvo je odměňovalo velkým potleskem, emoce byly tak veliké, že mezi potleskem byl slyšet i radostný pískot.
Program byl nádherný. Každý si přišel  na své. Už se těšíme na další koncert. Nyní  si  vychutnáváme  krásu letošní zimy, která je tak kouzelná, proto my, kteří ještě trochu vidíme, pohleďme na krásu našich Beskyd.
 
 
Zasněžená studánka
Bylo příjemné zimní odpoledne,
 
19. února,

když se čtrnáctičlenná skupinka  naší organizace vypravila  ke studánce v Třinci na Karpentné. Kolem nás tiše poletovaly sněhové vločky, na stromech a všude kolem byly  sněhové peřiny. Ani jsme se nenadáli a byl tady okraj lesa a úzká pěšinka, po které jsme se vydali husím pochodem. Tiché bublání vody nás upozornilo, že jsme u cíle. Připravili jsme si láhve a kelímky. Někteří sestoupili po zasněžených schůdkách až k trubce, ze které vytéká „zázračná voda“.
         Ke studánce se váže pověst o pasáčkovi ovcí, který kdysi dávno  zabloudil v lese. Měl nemocné oči a když přišel ke studánce, nejdřív se napil a potom si omyl obličej. Pálení očí se zmírnilo. Kdo si  touto léčivou vodou omyje oči, v duchu vysloví své velké přání, již za krátký čas pozná její blahodárnost. Všichni jsme se napili, ale oči neměl nikdo odvahu omýt, protože ledová voda a mráz nás od toho odrazoval.
Pak jsme se pustili do výborných rohlíčků s ořechovou náplní, které upekla paní Helenka Sližová. Někteří z nás si vzali i recept. Pak jsme se vydali na zpáteční cestu.
A v restauraci U černého kohouta na nás  čekal hořící krb a  příjemné teplo, které se šířilo  celou  místností. Po chvíli již před námi stály sklenice  horkého čaje a kávy. Prostudovali jsme si jídelníček a byli s nabídkou jídel spokojeni. Majitelka restaurace se o nás velmi dobře postarala. Při dobrém jídle a pití jsme si povídali, vyprávěli vtipy a čas rychle běžel, bylo třeba pomýšlet na návrat. Zpáteční cesta večerní zasněženou krajinou byla také romantická.  Příjemně unaveni  a spokojeni jsme se rozcházeli do svých domovů.
Děkujeme manželům Sližovým, kteří výlet připravili, zajistili posezení v restauraci a postarali se o pohoštění před odchodem na výlet i v lese.
 A co zázračná voda? Když se nám naše  tajné přání nesplní, uvaříme si z donesené vody aspoň kávu, bude určitě velmi dobrá!
 
Za skupinku výletníků zážitky sepsala
                                                                          
 
 
Tak jak jsme na začátku roku obdivovali tu nádhernou zimu, která nás i naše pěkné Beskydy navštívila, stále drží. Je krásně, jen co trochu klesne teplota, další den, nebo i dny si sněžení  vynahradí to, co jí oteplení vzalo na kráse.
A co u nás nového?
Naskytla se nám znovu příležitost kulturně  se vyžít na abonentním koncertě
 
v Trisii, kde jsme vyslechli program s jakým se u nás setkáváme pravdu zřídka. Slyšeli jsme brněnský komorní soubor
 
 
orientující se převážně na barokní instrumentální hudbu, v určitém kontrastu s ním pak vystupoval znamenitý rakouský pěvec Martin Hammerle, který vnesl do programu svým nádherným hlasem prvky operní komiky i vznešenosti. Pětičlenný instrumentální soubor (flétna, hoboj, housle, violoncello, cembalo) byl přijat publikem nadmíru příznivě a není vlastně divu, že v dnešní hektické době působí průzračná a líbezná stará hudba, skvěly rakousky pěvec a brněnská Camerata, jako balzám na duši.
Slyšeli jsme barokní autory, jako A. Scarlatti, Telemann, Vivaldi, kteří jsou stálicemi programů staré hudby všude ve světě, hudbu synů velkého J. S. Socha. Závěrečnou skladbou celého koncertu bylo právě dílo Johanna Christiana Bacha (nejmladšího syna), zajímavé tím, že zde už nápadně probleskují znaky tehdy začínajícího nového převratného stylu - klasicismu.
Martin Hammerle, mladý basbarytonista z Innsbrucku, není v operním světě neznámou osobností. Vystupoval už na mnoha místech Evropy a je stálým hostem např. brněnské operní scény. Bylo obdivuhodné, jak skvěle se vyrovnal s různorodými stylovými požadavky. Zpíval barokní kantátu G. Ph. Telemanna se členy brněnské Cameraty s lehkostí a důstojností. O chvíli později zářil šarmem a jevištními gesty v Mozartově árii z Kouzelné flétny.  
Mohutný a krásně zbarvený nosný hlas, nemluvě o celkovém vystupování a charismatickém mužném zjevu (což jistě ocenily přítomné dámy) potvrdily, že šlo o mimořádně vydařenou koncertní událost.
 
 
Zima, která  k nám  letos přišla, se usadila jakoby natrvalo (loni o tomto čase sníh již skoro nebyl). Zima se pravděpodobně rozhodla, že se na skok vrátí, znovu je zde, aby nám vynahradila, co loni zůstala dlužná.  Cítíme  ji na kůži, během dne to jakž takž jde, ale večer začne přituhovat. Na dnešní den
 
24. března

nám připadá Výroční členské shromáždění naší oblastní odbočky SONS Třinec, které začalo v 15 hodin v Dělnickém domě v Třinci na ulici 1. máje.
Na shromáždění  přišlo celkem 74 členů  a jejich doprovodů, každý byl vyšňořený, vždyť je to pro nás slavnostní příležitost, společně se sejít. Před zahájením si popovídáme,  pak vyslechneme zprávy o činnosti za uplynulé funkční období, zvolíme  novou radu a revizní komisi.
Hosty byli :
pan Milan Pešák - prezident SONS ČR,
pan Josef Kikta -  předseda Krajské koordinační rady SONS s                                          manželkou jako doprovod,
paní Wanda Zającová – vedoucí odboru sociálních věcí a                                                   zdravotnictví MěÚ Třinec,
paní MUDr. Marie Vlachová - primářka očního oddělení                                                       Nemocnice Sosna v Třinci,
pan Ing. David Sventek - předseda Hospodářské rozvojové rady                                      Třinecka.
 

24. března
v 19 hodin v Kulturním domě Trisia a.s. začal koncert Ostravské filharmonie
 
 
Vznikla roku 1954 z rozhlasového orchestru a slaví tedy letos své padesáté výročí. Postupně se zařadila mezi reprezentativní česká symfonická tělesa. Má za sebou bezpočet koncertů na domácí půdě, navštívila opakovaně téměř celou Evropu, USA, Japonsko, Korejskou republiku, Tajwan... Umělecky profil formovali nejen stálí dirigenti, ale i proslulí hosté: Zdeněk Bělohlávek, Václav Neumann, Ladislav Pešek, Zdeněk Mácal, Sir Charles Mackerras, Serge Boudo, Helmut Rilling a mnoho dalších.
Koncertní večer připomněl některá výročí. Ostravská filharmonie vznikla roku 1954 a od skromnějších začátků se postupně zařadila mezi reprezentativní česká tělesa. Roky končící čtyřkou jsou v hudbě už tradičně jubilejní - Dvořák zemřel 1904, Smetana žil v letech 1824-1884, Janáček se narodil 1854, nemluvě o řadě dalších.
Proto zazněla v první polovině koncertu díla:
Dvořákova (Karneval) a Smetanova (Z českých luhů a hájů).
Orchestr se představil ve znamenité formě.
 

31. března
 
Podle Stanov SONS ČR  se nově zvolení členové rady  a revizní komise mají sejít do dvou týdnů, aby si ze svého středu zvolili předsedu a rozdělili si další funkce. Ve středu 31. 3. v 15 hodin v Třinci se na Husově ulici  upřesnily  a rozdělily funkce  a výsledky voleb byly odeslány na ústředí SONS ČR do Prahy.
 
Rozdělení funkcí je následující:
 
Místopředseda                    Alena Sikorová
Jednatel                               Helena Sližová
Hospodář                            Jan Dyrczyk
Informace a ved. agendy   Tomáš Dyrczyk
Kultura                                 Eduard Molin
Sport                                    Karel Zoň
Kronikář                               Helena Sobková
Vedoucí klubu                      Jarmila Zabystrzanová
 
Revizní komise
1. Ludmila Nieslaniková
2. Igor Staniek
3. Štefana Žáčková
 
Dnešní den se stal i prvním  setkáním nové RADY SONSu a byly zároveň již řešeny další úkoly, ke kterým máme zaujmout své stanovisko:
Zřízení nové železniční zastávky v Lyžbicích u Slovanu, problematika se bude řešit na Městském úřadu v Třinci dne 3.dubna 2004 - za naši organizaci se zúčastni pí. Alena Sikorová a Štefana Žáčková.
Dále byla provedena pravidelná čtvrtletní inventura pokladní hotovosti.
Pokladnu, pokladní knihy a doklady předala paní Marie Bojdová (bývalý hospodář) nově zvolenému  hospodáři panu Janu Dyrczykovi.
Telefon organizace, který byl odpojen, bude nainstalován předsedkyni paní Ingeborg Klepaczové. Všechny úkoly, které jsme  řešili, zde nejsou uvedené, úkolů a povinností  však bude víc než dost.
 

14. dubna
Dnes, druhou středu v měsíci, den, kdy se scházíme v Klubu seniorů na Husově ulici v Třinci k pravidelným klubovým setkáním naší oblastní organizace SONS.
 
Je to první naše setkání po členském shromáždění. V této kronice jste se již dočetli, že na členském shromáždění byli zvoleni noví členové Rady i nová revizní komise.
 
Novou předsedkyní naší oblastní odbočky SONS Třinec se stala:
 
paní Ingeborg Klepaczová - nevidomá
 
Ujala se vedení a představila nám novou RADU i Revizní komisi, pak si vzala slovo vedoucí klubu (též nově zvolená)
 
paní Jarmila Zabystrzanová
 
Dozvěděli jsme se, že pravidelné sociálně právní poradenství, které 2x měsíčně poskytoval dřívější předseda SONSu pan Oton Dyrbuś, nyní bude  poskytovat první čtvrtek  a třetí středu v měsíci  od 13,30 – 15,00 hodin v Senior klubu  na Husové ulici v Třinci. Z funkce předsedy již před členským shromážděním odstoupil, následně pak   jeho rezignaci členské shromáždění přijalo. Výše uvedený termín  platí do doby, než  bude nový sociálně právní poradce uveden do funkce. 
Tento klub jsme měli i s ochutnávkou: velmi dobrý domácí chléb upekli manželé Molinovi, podávali nám jej namazaný máslem, k tomu kávu, nebo čaj (co si kdo přál). Pan Molin  nám  tento zvláštní přístroj , ve kterém byl výše zmíněný chléb zadělán, přinesl ukázat. Seznámil nás s výhodami a možnostmi  tohoto přístroje. Všichni jsme byli tímto pomocníkem do kuchyně nadšení, až na  cenu (kolem 29 tisíc Kč).  THERMOMIX  je unikátní přístroj především pro mladou generaci.  Není velký, obsahuje i digitální váhu, čištění je snadné. Uhněte  třeba i těsto   na nudle a  připraví různé pokrmy včetně mletí masa, máku, zeleniny atd. My starší, kteří již máme v domácnosti různé pomocníky, jako jsou: mixér, šlehač, kráječ  atd. bychom je museli  vyhodit a  to by byla jistě škoda. Zde máme pohled na tuto novinku.
Ochutnali jsme i mrkvový salát a vynikající žampiónovou polévku (ještě teď cítím tu dobrotu v ústech). Při tom popisování co jsme vše na tomto Klubu prožívali, bych málem  zapomněla poznamenat, že jsme připili  i jubilantům a zazpívali, jak to  u nás bývá  zvykem. Děkujeme manželům Molinovým za milé překvapení, které nám připravili a vše  dokonce  i sami sponzorovali.
 
Něco o informátoru – k čemu nám slouží?
        
Naše oblastní odbočka SONS  (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých) v Třinci prožila velkou změnu, to již víme, ale jak si radí naše nová předsedkyně paní Ingeborg Klepaczová?
Je to k nevíře.
Víme, že naše předsedkyně pani Inge má velký talent a ohromné schopnosti, ale jako úplně nevidomá by bez pomoci svých nejbližších nic nezmohla. Děkujeme její nejbližší rodině: dceři Šárce, její sestře Helence, švagru Karlíkovi a další sestře Aničce, protože  za jejich pomoci vše zvládá bezvadně.
My členové SONSu jsme si toho plně vědomi, kdyby nejbližší rodina nebyla nápomocná, nebylo by možné v další aktivitě pokračovat, jelikož nikdo z nás nemá takové zkušenosti a schopnosti, jaké má naše milá předsedkyně paní Ingeborg Klepaczová. Proto vřele děkujeme těm nejbližším za podporu i pomoc ve všem. Napsala   a nechala vytisknout Informátor č.2  - duben 2004, který byl distribuován členům, kteří vlastní počítač, E-mailem, těm, kdo počítač nevlastní a bydlí v Třinci, nebo jeho blízkém okolí, je Informátor doručen do schránek osobně našimi dobrovolníky pí. Bojdovou a Kaiserovou. Obě již tuto službu delší dobu vykonávají, abychom ušetřili za poštovné. Rovněž i jim děkujeme za jejich ochotu. Zbývajícím členům  byly Informátory zaslány poštou.
Podle názvu je patrné, co obsahuje: informace všeobecné, oznámení, sdělení, plány pro nejbližší období, ohlédnutí za akcemi mimo Senior klub, zajímavosti, týkající se zrakového postižení atd.
V  posledním Informátoru bylo poděkování ex předsedovi panu Otonu Dyrbusovi, který stál u zrodu naší organizace v r. 1997 a předsedou byl 7 let. Začínali jsme s 27 členy a k dnešnímu dni je nás již 105. Poděkovali jsme všem odstupujícím členům  bývalé rady, kteří již do nové rady nekandidovali, za dosavadní práci a věříme, že  budou i nadále  přínosem pro naši organizaci. Jsou to: Marie Bojdová, Eva Bojdová, Helena Kaiserová, Vítězslav Kaiser, Martin Havrila a Martin Vojnar.
Dále jsme se dověděli o nejbližších celodenních akcích mimo Senior klub:
Jsou to:

• 22. května – sobota: Vaječina na Osůvkách s rodinnými příslušníky. Podrobný plán výletu, který byl v informátoru uveden,  bude popsán na dalších stránkách této kroniky.

• Další akcí bude: čtvrtek 3. června – Zájezd do Polska – k prameni Olzy. V programu je návštěva původní horské chalupy – „kurlok“, kde bude výklad průvodce a ukázka hry na staré hudební nástroje a návštěva muzea proslulých koňakovských krajek.

Máme možnost vzdělávat se a to v učení Braillova písma, které je pro nevidomého velkým přínosem, protože se stane opět gramotným.
 

23. května

Víte či nevíte, kde jsou Osůvky? Já osobně to nevím a mnoho mně podobných  jen ví, že je to část našeho Třince. Kde se  přesně nachází, to si necháme vysvětlit.  
Každý z nás, kdo obdržel náš Informátor č. 2. duben 2004, se dozvěděl  následující: (převzato ze zmíněného Informátoru:)
 
Co jsou Osůvky
 
Je to výrazně zalesněný vrchol o nadmořské výšce 396 m, tyčící se nad Třincem mezi Koňskou a Kojkovicemi. Je vzdálen asi 1,2 km vzdušnou čárou od nádraží ČD v Třinci, s dobrým dojezdem na místo. V lesíku je půvabné zahradní vybavení pro konání různých akcí v přírodě.
 
Jak se tam dostaneme?
Autem nebo pěšky:
Ze silnice od nádraží ČSD v Třinci odbočíme směrem na Kojkovice a směřujeme asi 1 km ke křižovatce pod Osůvkami, kde opustíme  hlavní silnici, odbočující doprava do Kojkovic a po vedlejší silnici  pokračujeme přímo do kopce, kde nahoře, asi 50 m za autobusovou zastávkou MHD „Třinec Osůvky - Potraviny" zabočíme první asfaltovou odbočkou vlevo a po asi 80 m před prudkým sjezdem dolů a rodinným domkem čp. 108 po levé straně opět odbočíme vlevo a asi po 100 m jsme přímo na místě.
 
Autobusem MHD linka č. 6; nástupiště č.4
Z autobusového stanoviště Třinec 9,10 hod.
- stanice ČD Třinec 9,15 hod
- zastávka MHD „Osůvky - Potraviny" 9,24 hod. Odtud pěšky po výše uvedené trase.
Nebo: Z autobusového stanoviště Třinec 11,20 hod.
- nádraží ČD Třinec 11,25 hod.
- zastávka MHD „Třinec Osůvky - Pod Osůvkami" 11,32. Odtud pěšky, jak výše uvedeno.
Odjezdy autobusů zpět:
- Ze zastávky Osůvky-Potraviny v 17,05 hod. jede na stanoviště      autobusů          
- odjezd v 19,20 ze zastávky –Osůvky-Potraviny jede jen na  nádraží
- odjezd autobusu ze zastávky Osůvky-Potraviny v 21,10 hod. jede na stanoviště autobusů
 
Vlaková spojení:
- ze směru od Č.Těšína je vlak v Třinci: 8,44 hod.
- ze  směru od Jablunkova: 8,23 hod.
- ze směru od Č.Těšína: 10,34 hod.
- ze směru od Jablunkova: 10,23 hod.
 
Zahájení je v 10 hod. 23. 5. 2004:
 
Co budeme konzumovat?
První jídlo: Guláš, chléb.
Druhé jídlo: Vaječina na slanině, chléb (nezapomeňme na pažitku!)
Třetí jídlo: Klobásky si opečeme na ohni, k tomu chléb, hořčice.
 
Tak úžasně podrobně je vše  popsáno v Informátoru, jak  Osůvky najdeme, jak se  na místo  dopravíme. Teď záleží na nás, jak  den  společně prožijeme.
 
Už se těšíme.
 
 
Ani letos v květnu tomu nebylo jinak,

22. května

se nás sešlo 80, abychom oslavili  Svatodušní svátky, tentokrát na Osůvkách.
Organizačně vše připravili manželé Molinovi, od zajištění areálu až po zásobení bufetu.
Letošní počasí je bohaté na srážky a tak tomu bylo i v sobotu. Déšť, jako kdyby nikdy nechtěl přestat, ale nás to neodradilo. Přivítala nás prostorná místnost a když jsme se usadili a po krátké informaci, kdo bude mít největší zásluhy na tom, abychom byli spokojeni, předsedkyně uvítala naše přátelé ze SONS Ostravy (19), ze SONS Havířov (3) a naše členy (59).
Představila „šéfky“ kuchyně pí Ludmilu Nieslanikovou,  Stefanu Žáčkovou a další ochotné pomocnice pí Růženu Ernstovou, Danu Havrilovou, Helenu Sližovou a Martu Šimkovou. V bufetu bravurně vládly pí Věra Molinová a Alena Sikorová. Další ochotné ruce nám dobroty servírovaly na stoly. První jídlo - guláš, který nám uvařili v Gastroslužbách Třinec, rozvoněl celou místnost. Nakrájený chléb z místní pekárny pana Gvuzda všem velice chutnal. Guláš nás zahřál, také čaj nebo káva přišla velmi vhod.
Netrvalo dlouho a místností se rozezněly první tóny kytary, na kterou hrál a také zazpíval pan Martin  Kikta ze SONS Ostrava. Po chvíli vzala harmoniku naše paní Anička Grandičová a to se již rozezpívali všichni. Zpívalo  se česky, slovensky i polsky. Mezitím se počasí umoudřilo a tak jsme se rozešli po okolí. Utvořily se kroužky, debatovalo se a u bufetu bylo  také rušno. Linoucí se vůně z kuchyně všechny přivolala zpět, podávala se vaječina připravená na voňavé uzené slanině. Nechyběla ani pažitka. Kuchařky ji připravily tak chutně, že jim všichni vyslovili pochvalu. Opět se hrálo a zpívalo a ani jsme se nenadáli a již hořel oheň a začaly se opékat klobásky. Nám, kteří nevidíme, je ochotně opekly naše doprovody. Chléb, hořčice a opečené klobásky byly tečkou za celodenním pohoštěním.
Velkou atrakcí byla projížďka po okolí povozem taženým koníkem. Objeli jsme okruh kolem státní hranice s Polskem. Majitel  povozu nám cestou popisoval výhled do krajiny.
Zábava  ještě dál pokračovala, opět se zpívalo a když se přiblížila hodina odjezdu linkového autobusu, naše  celodenní setkání končilo, ale ne pro všechny.
Naše obětavé členky se pustily do úklidu. Bylo třeba vše dát do původního stavu. Muži jim samozřejmě pomáhali také. Tady  bych chtěla  jmenovitě poděkovat pí Nieslanikové, Žáčkové, Ernstové, Havrilové, Sližové, Šimkové, Bojdové, Dyrczykové, Molinové, Sikorové. Panu  Bojdovi, Brodovi, Dyrczykovi, Gomolovi a  M. Kullovi - ačkoliv není členem,  nabídl ochotně  svoji pomoc. Panu Molinovi za obstarání všech nápojů a jiných dobrot do baru a za zorganizování mnoha dalších  nezbytných věcí. Paní Anně Grandičové a panu Martinu  Kiktovi  za jejich hudební produkci a za to, že jsme se celou dobu mohli bavit zpěvem. Děkuji rovněž manželům Sobkovým, kteří dovezli guláš z Gastroslužeb Třinec, manželům Sližovým za obstarání klobásek, slaniny a dovezení chleba.
Jak jste si mohli přečíst, výčet ochotných lidí, kteří  se nezištně zapojili do práce, je dlouhý. Jen díky jim se mohlo uskutečnit  toto celodenní setkání.  
Děkujeme a budeme se těšit  na další  akci, tentokrát v měsíci srpnu v Návsí u Jablunkova!
 
 
 
3. června
Výlet  k pramenům řeky Olzy
 
Ve čtvrtek, dne 3. června se členové SONS /Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vypravili na autobusový zájezd.
Tentokrát byla cílem naší cesty polská obec Istebna, kde pod vrcholem Gączorka prameni naše 
 
Cestou jsme se od průvodce, pana Karla Sliže dozvěděli hodně zajímavostí o řece Olze. Na příklad to, že s

• Olzou se váže fenomén čísla: 9
• tok řeky měří 99 km,
• má 49 přítoků,
• vrch Gączorka, pod kterým pramení, měří 909 m,
• píseň „Płyniesz Olzo", kterou složil slezský básník
• Jan Kubisz, má 9 slok.

Cestou jsme se zastavili v Kniakovie vesnici, která se proslavila svou dlouholetou tradicí výroby krajek. V tamějším muzeu jsme mohli vidět nádherné ukázky práce krajkářek, sochy a obrazy místních lidových umělců a vyslechnout zajímavý výklad, který byl doprovázen hrou na pastýřské hudební nástroje - trombity. Nevidomí si mohli všechny exponáty prohlédnout hmatem.
Pak jsme byli pozváni do stylové jídelny v přízemí, kde nás přivítala vůně pravých slezských bramborových placek, pečených na velké peci. Moc nám chutnaly podávané se smetanou a škvarkama.
Další zastávkou na naší cestě k pramenům řeky Olzy byla původní horalská chalupa „ kurlok“ v Istebne.  

V Koniakowie jsme ještě vystoupili na 847 m vysoký kopec, který se jmenuje „Koczy zámek".Je rozhled na všechny strany do nádherných beskydských dolin. K tomuto místu se váže smutná legenda. Stával tu kdysi zámek, patřil uherskému grofoví Koczymu. Ten se zamiloval do krásné horalské dívky Jadwigi a oženil se s ní. Když se to dozvěděl jeho otec, velmi se rozzlobil, protože už měl pro něho vybranou bohatou nevěstu. Poslal z Uher své pacholky, aby Jadwigu unesli. Bránila se a jeden z nich ji při tom zabil. Mladý grof se za smrt své ženy pomstil, smrtelně zranil v souboji svého otce. Zžíraný smutkem a zoufalstvím zešílel, zapálil zámek a zmizel beze stopy. To, co ze zámku po požáru zbylo, rozebrali místní horalé do základů svých domků. Zůstal jenom název. Ještě dnes se ve skalách pod vrcholem ozývá za nocí nářek a pláč. To prý duch nešťastného grofa hledá svoji lásku.

Teď už jsme pokračovali přímo k cíli naší cesty do Istebne.
Tam na nás čekaly koňské povozy, které zde vidíme a někteří z přítomných tohoto výletu se  i sami na této fotce  poznají. Čtyři takové  upravené   formanské povozy nás odvezly na 4 km vzdálené lesní parkoviště.

Odsud se ti zdatnější z nás vydali k pramenům Olzy a po 700 metrech ostrého výstupu došli k cíli.
Zvláštní místo. Velký kámen, na něm vytesaný nápis „OLZA", zpod něho vytéká ledová, křišťálově čistá voda. Kolem je několik dalších, menších pramenů, které se níže scházejí do studánky a z ní už vytéká naše Olza. Půda je vlhká, proto snad i stromy jsou zde vyšší, mohutnější, zeleň hustá a svěží. Čerpáme zvláštní energii, kterou prý tomuto místu dodává současně slunce i měsíc, jejichž paprsky se zde stýkají.
 
Chcete vědět, kolik odvážlivců tam došlo? Obraťte stránku této kroniky a dobře si je prohlédněte: jistě je poznáte, ano to jsou naši  vytrvalci a jak vidíte, nebylo jich málo. Terén byl obtížný, výstup dosti namáhavý ani sestup nebyl snadný, ale stálo to zato.
 
Snad i koníčci tuto energii načerpali, protože nás ostrým klusem po svažující se cestě dovezli zpět do údolí, kde je již   Olza skutečnou řekou. Tam na jejím břehu stojí stylový bar Ignas, kde se již na velkém kamenném grilu připravovaly pro nás výborné polské klobásky. Počasí bylo krásné, posezení venku příjemné, ale přiblížil se večer a nám nezbylo než pomýšlet na návrat. Plni dojmů jsme se naším autobusem vrátili šťastně domů.


26. června
Výlet na tandemových kolech
 
Dostali jsme pozvání, abychom se zúčastnili výletu k pramenům řeky Olzy. Z naší organizace jela dvě tandemová kola: já s manželem a Inge s průvodcem, neboli pilotem. Setkali jsme se v jablunkovském parku, bylo nás tam kolem osmdesáti, všichni měli dobrou náladu a chuť vyzkoušet své síly.
Trasa byla dlouhá asi 20km
Pro nás s Inge už to tak veselé nebylo, neboť jsme neměly tak natrénováno, jak  ostatní cyklisté. Byla dobrá nálada, počasí nám také přálo. Vyjeli jsme  včele peletonu směrem na Bukovec na hraniční přechod s Polskem.
Celá trasa vedla  převážně do mírného kopce, ale když se před námi objevilo prudší stoupání, šli  jsme i pěšky, neboť nám nestačil ani dech, ani síla v nohou. Za dvě hodinky jsme byli u pramene řeky Olzy. Bylo to naše vítězství sami nad sebou. Posedali jsme si na lavičky, pařezy,  tam, kde kdo našel místo. S velkou chutí jsme se  pustili do jídla. Byli jsme rádi, že jsme trasu úspěšně zdolali a že máme  horší polovinu cesty za sebou.
 
Ke vší smůle nám začalo pršet, ale Inge byla na vše připravená, vyndala slídu a my dvě jsme se zakryly. Po půlhodinové přestávce, když  přestalo pršet, jsme se vraceli zpět. V restauraci horského hotelu nás čekalo teplé občerstvení a krátké zhodnocení celé akce pořadateli. Odtud jsme již individuálně sjížděli k hranicím. Cesta   už byla veselejší, neboť jsme jeli z kopce, místy i  rychlostí 30 km  za hodinu. Jeli jsme  pořád lesem, dýchali  ozon a vůni  jehličí a dřeva. Do jablunkovského lesa jsme dojeli dobře a šťastní, že jsme vše zvládli a lehce unavení jsme nasedli do auta a jelo se domů. Mne akorát bolel zadek, Jnge o trochu méně. Zůstaly v nás hezké vzpomínky a doufám, že nejsou poslední - vzpomíná
                                                                                                                                            účastnice Alena Sikorová
                           
Jak vidíme, jsou to pěkné vzpomínky. Jízda v tak početném peletonu  na 23 km  dlouhé trase  (celkem  46 km), nebyla snadná. Cyklistický den byl organizovaný na velké škále, vždyť obdrželi i registrační vizitku dvoujazyčně, jednu z nich jsme zde zvětšili, jak přední, tak zadní stranu, kde byl jasně vyznačen účastnický řád.


21. srpna

Chcete vědět, jak proběhl náš výlet do známé Jablunkovské OÁZY v sobotu dne 21. srpna?
 
Tak se prosím začtěte do těchto řádků:
Předpověď počasí byla následující: po vysokých teplotách přijde  ochlazení, to by nám  nevadilo, ale předpovídali též přeháňky i bouřky, převážně koncem týdne. Měli jsme   z toho velké obavy.
A víte, co nás do Jablunkova tolik  táhlo?  Přímo u nádraží  v Návsí na nás čekal náš milý koníček pana Taciny. První výletníky zavezl ve voze až na místo konání.
I když mělo v sobotu  hodně  pršet,  počasí se změnilo na  poslední chvíli. Po pátečním mohutném dešti  v sobotu ráno jen mírně poprchávalo. Když jsme naši akci v 10,30 zahajovali, už na nás začínalo nakukovat sluníčko a zakrátko už  vesele hřálo. Akce OAZA mohla začít.
Předsedkyně paní Ingeborg Klepaczová všechny  srdečně uvítala,  seznámila  nás  s programem a přátelské posezení v přírodě  začalo..
Děti a mladší z nás se vrhli na kolotoče, jiní na houpačky, hry s kuželkami a  míčem. Každý si mohl vybrat, co se mu zrovna líbilo.
Nejstarší členka paní Šuláková nám připravila „předkrm“, upekla dva výborné tvarohové koláče, po kterých se jen „zakouřilo“ (tento výraz  u nás používáme).      
A už se začal podávat, jak obvykle, velmi chutný guláš s chlebem, dovezený z Třineckých železáren - byl vynikající. V poledne se teploměr vyšplhal až k 25 stupňům, bylo třeba  ze  sebe sundávat  teplejší oblečení.
Dalším bodem jídelníčku měly být (masité škvarky s chlebem), ale přes mnoho urgencí  nešlo do poslední chvíle materiál obstarat. Sdělíme  Vám, jak naši organizátoři pohotově změnili menu.
Ještě že přišli do obchodu  pár minut  před 12 hod. Prodavačka se již  chystala  obchod zavřít, byla totiž sobota a naši pánové  Edek Molin a Karlík  Sliž  vyslovili přání, že by potřebovali koupit  nakrájenou tlačenku. Paní prodavačka ochotně vyplnila jejich přání poté, když  zjistila, že nepřišli pro pár dkg, ale pár kilogramů. Tak vidíte, další menu na obzoru a to: chleba s tlačenkou.
Tentokrát jsme se přeorientovali ze zákusků na koláče.Byly velmi dobré, makové i tvarohové  z pekárny Bajus, které nám s kávou  moc chutnaly. Někdo dal přednost čaji. Něco ostřejšího bylo také v oběhu. Ani  na vitamíny  se nezapomnělo, měli jsme chutná jablíčka.
K večeru se  začaly opékat  buřty, kdo si je sám nemohl opéct , bylo dost dobrovolníků, kteří nám buřty zodpovědně opekli.
Kdo už nemohl buřta zkonzumovat, odnesl si jej i s krajícem chleba neopečené domů. Celkem nás bylo 60 účastníků.


31. července - 7. srpna
Rekondice v Rožnově pod Radhoštěm
 
Tyflo Centrum Ostrava
uspořádal rekondiční pobyt v rekreačním středisku
RB Orbita Rožnov pod Radhoštěm
ve dnech   31. 7. až 7. 8. 2004.
 
Byl nádherný letní den, sobota 31. července 2004, když se 40 účastníků sjelo do RB Orbita Rožnov pod Radhoštěm, abychom tam  celý týden  pronikali do tajů různých počítačových programů.
 
Každý účastník měl možnost předem nahlásit svoje požadavky a mě nejvíce lákal internet. Byla jsem zařazena do tříčlenné skupiny a naším lektorem byl pan Pavel Bárta, který nás trpělivě zasvěcoval do tajů tohoto záhadného informačního „obra“.
 
Velmi zajímavá byla procházka knihovnou pro nevidomé. Naučili jsme se vyhledávat a stahovat  vybrané časopisy a knihy. Pracovali jsme s jízdním řádem, telefonním seznamem a slovníky. Mile nás překvapila návštěva internetového obchodního domu.
 
My, kteří  jsme  se této rekondice nezúčastnili, máme  možnost  přiblížit si náplň a průběh  celého pobytu, pomocí osobních dojmů naší předsedkyně paní Ingeborg Klepaczové, která je úplně nevidomá a věrně nám vše popsala pro naši kroniku:
 
Velkou výhodou  pro nevidomého je, že si může přes internet   v knihovně  najít a stáhnout do svého počítače různé časopisy a  knihy. Pomocí internetové adresy jsme si našli knihovnu, napsala  jsem svoje jméno a pak rychle zalovila v paměti , aby bylo heslo správně napsané. Nyní jsme již mohli vstoupit do této tajemné komnaty, ještě pár stisků kláves a nabídka časopisů byla před námi. Procházeli jsme se mezi nimi  a stačilo opět pár  příkazů a časopis byl připraven ke čtení. Jak  zdánlivě jednoduché.
Pak přišel na řadu jízdní řád. Znovu velké soustředění, napsat výchozí stanici, pak cílovou, nezapomenout datum a hodinu odjezdu a počítač začal lovit ve své paměti všechny možnosti. Nespokojil se jen s vlakovým spojením, nabídl i autobusové. Vypsal stanice, čas, cenu jízdenky. Kdo by odolal takové precizní nabídce, která přímo lákala k cestování?
 
Natištěný telefonní seznam je pro nevidomého nepoužitelný, ne ovšem na internetu. Znovu velké soustředění, napsat jméno, město, vyhledat v kterém kraji město leží, pak několik stisků kláves a  nabídky byly  před námi. Stačilo šipkami najít to správné jméno a už jsme mohli telefonovat.
 
Dalším „oříškem“ byly slovníky. Nabídka cizích jazyků je bohatá, vybrala jsem si němčinu.  Počítač mě vybídl, abych napsala slovo, které potřebuji přeložit, pak opět pár  příkazů a po chvíli se již ozval  překlad, pak ještě najít příkaz audio a příjemný ženský hlas slovo  správně přečetl.
 
Dále jsme procházeli seznamy, učili  se psát internetové adresy, pomocí vyhledávače a klíčového slova nacházeli požadované informace, prohlíželi jsme odkazy, vybírali  konkrétní informace a pomocí čtecí lupy je četli.
 
Závěr tohoto náročného týdne patřil procházce  internetovým obchodním domem. Netušila jsem, jak pohodlně  si můžeme  zboží vybírat i nakupovat, jaké služby tento prodej nabízí.  Velkou výhodou je, že vybrané zboží nám doručí až domů a za dovoz neúčtují nic. Našla jsem si sporák a stačilo ho přesunout do košíku, stisknout enter, domluvit se na způsobu zaplacení a  po několika dnech by byl doma.
 
Nyní něco k organizaci celé rekondice. Pracovníci Tyflocentra Ostrava včele s ředitelem panem Karlem Kurlandem  a ing. Petrou Černoškovou precizně připravili program naší rekondice. Jelikož jsme se učili individuálně, museli přesně rozdělit účastníky tak, aby  se  mohl každý denně učit dvě hodiny. Lekce s malými přestávkami  na sebe navazovaly. Obdivovali jsme  výdrž našich lektorů.
 
Rekreační středisko Orbita Rožnov se nachází asi půl kilometru od centra města Rožnova pod Radhoštěm. Rozsáhlý areál, ve kterém je bazén, fotbalové a basketbalové hřiště, je obklopen lesy. Doprovázela mě moje sestra a Eimi, můj vodicí pes. Nebyla sama, s dalším vodicím psem Enny  se však neskamarádila.
 
Ubytovali jsme se v dvoulůžkových pokojích s příslušenstvím, televizí a telefonem. Příjemný personál, výborná kuchyň, koupání, procházky po okolí ve volném čase, to všechno přispělo k tomu, že  dny ubíhaly velmi rychle. V polovině týdne jsme se sešli v nedaleké lesní hospůdce na  večerním posezení spojeném s grilováním klobás. Program vyplnila živá hudba, zpěv a po chvíli se ozvaly i dudy. Hudba vylákala na parket  i několik dvojic.  Čtvrtek byl dnem návštěvy nedalekého Skanzenu. Zbytek účastníků, kteří zůstali v areálu,  využili krásného letního dne ke koupání v bazénu  a odpočinku.
 
Děkujeme za tak nádherné a podrobné popsání celého pobytu naší předsedkyni paní Ingeborg Klepaczové.


9. září
Zájezd na zámek v Kuníně a do vinného sklípku v Kubšicích
 
Ve čtvrtek 9. 9. jsme se rozjeli poznávat krásy  našich pamětihodností.  Během jízdy autobusem nás vedoucí zájezdu pan Eduard Molin informoval o pozoruhodnostech  některých míst, kterými jsme projížděli.
První zastávka byla v blízkosti  Nového Jičína, kde je
 
 
který náleží k nejcennějším barokním zámeckým stavbám na Moravě. Byl postaven  pro Friedricha Augusta hraběte Harracha a jeho manželku Marii Eleonoru hraběnku Harrachovou, rozenou princeznu z Liechtensteinu. Stavební práce byly zahájeny  v r. 1726 slavným vídeňským stavitelem Janem Lukášem Hildebrandtem (1668 - 1745). Z nemnoha staveb, jež byly na Moravě realizovány podle Hildebrandtových plánů, je zámek v Kuníně nepochybně nejvýznamnější.  V létě 1729 neznámý sochař z Olomouce dodal šest dekorativních soch pro střešní balustrádu a bylo dokončeno vnitřní zařízení zámku včetně centrálního reprezentativního schodiště zámku. V roce 1733 byl v zámecké kapli instalován oltář, zhotovený vídeňskými umělci. Zámek v Kuníně nebyl pojat jako objekt demonstrace moci a reprezentace rodu, ale spíše jako malé panské venkovské sídlo a místo odpočinku. Tomuto zaměření také odpovídá umělecky hodnotné  průčelí zámku, plné harmonie a jemné elegance, které je zjednodušenou variantou  zahradního průčelí letního zámku Mirabell v Salzburku.
Budova zámku byla při osvobozovacích bojích vyrabována sovětskými vojáky. Vzácné sbírky zmizely a byla zničena rozsáhlá knihovna. Zbytky obrazárny byly převezeny do depozitáře zámku ve Vizovicích, v 90. letech do Okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně. Od roku 1945 byla budova v majetku státu. Zámek byl využíván jako přechodné ubytování pro brigádníky, avšak pro tyto účely zde chyběly vhodné podmínky a ubytovaní ničili zařízení zámku. V roce 1956 si havarijní stav budovy vyžádal větší investice. Byl odstraněn dřevěný krytý most mezi zámkem a kostelem, byla opravena fasáda, atika, došlo k restaurování soch ateliérem Olbrama Zoubka. V roce 1958 mělo být v budově zámku umístěno zemědělské muzeum, a proto se započalo s vnitřními úpravami. Ke zřízení muzea však nikdy nedošlo a budovu získala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, která zde chtěla zřídit ubytovnu pro studenty. V 80. letech byla provedena injektáž z důvodu zajištění statiky objektu, začaly zde stavební práce v interiérech, přičemž došlo k dalšímu znehodnocení stavby.
V květnu 1999 byl kunínský zámek převeden do vlastnictví obce. Byla opravena střecha, okna, fasáda, zpracován projekt rekonstrukce vnitřních prostor zámku. Rekonstrukce byla zahájena na podzim roku 2000, došlo k obnovení dle dochovaných fotografií (navrácení obrazárny a zachovalého mobiliáře). Zámek byl pro veřejnost otevřen v rámci 5. Zámeckých slavností v sobotu 21. června 2003.
Prohlédli jsme si: Pohostinský pokoj, ložnice a učebny zámecké školy se zařízením a empírovou nástěnnou výmalbou, pokoj dcer  a synů majitele zámku, zámeckou obrazárnu s kolekcí 60 rodinných portrétů, kostelní chodbu s portréty rodu Hohenemsů, žlutý pokoj a čajovnu s empírovou nástěnnou výmalbou a zařízením z let 1810 - 1812, malý pohostinský pokoj, velký sál s empírovou nástěnnou výmalbou a unikátní zámeckou knihovnou s kolekcí portrétů rodových předků. Poutavý výklad naší průvodkyně, doplněný rodinnými historkami zámeckých pánů způsobil, že dvouhodinová prohlídka nebyla únavná, ale velmi zajímavá.
Naše cesta pokračovala do vinného sklípku v Kubšicích. Nebyli jsme tam poprvé. Opět nás srdečně přivítal majitel pan Jaroslav Pavel a po chvíli jsme již ochutnávali a vybírali z pěti druhů vína. Bohatě obložené talíře, víno, zpěv za doprovodu harmoniky, na kterou hrála naše Anička Grandičová, to všechno  vytvořilo správnou atmosféru  vinného sklípku.
Veselo bylo i na zpáteční cestě domů.
                                                      


13. října

Všeobecně se říká, že 13-tého je nešťastný den, nebyl to pátek, ale tentokrát to byla středa 13. října.
Sešli jsme se na našem Klubovém setkání, ale kde?
Kvůli rekonstrukci Senior Klubu na Husově ulici jsme se přesunuli do

tam nám to vyhovuje, máme více prostoru. Narychlo  jsme byli upozorněni   o změně místa naší předsedkyní, která   nám dala  přesný popis a spojení místní  hromadnou dopravou: ze zastávky autobusu  přejít silnici první třídy E 11 a  už  jsme byli  na místě. Sešlo se nás  hodně, jen  nemocní se omluvili.
 
Program byl velmi pestrý . Po zahájení  jsme se představili, abychom věděli, kdo je přítomen
Pan Szmek vzpomínal na své  zážitky     před 60-léty: na 2. světovou válku a bitvu o Anglii. Jak se dostal do 1. polské pancerné divize generála Miaczka. Byly to divize vytvořené z různých vlasteneckých vojsk celého světa. Hlavní bitva o Anglii se konala od 8.8.1940 do 25.9.1940 jak vidíme trvala velmi krátce v ní byl pan Szmek jako 20-lety raněn, pak  měsíc a půl léčen v nemocnici v Londýně a rekonvalescenci prožíval ve Švédsku. Co následovalo pak, nám již  nestačil povyprávět, ale byla to těžká doba. Další vyprávění si  z časových důvodů poslechneme  někdy příště. Jen ještě malý dodatek: že do rodných končin našich Beskyd se vrátil až v září 1946. My si tohle všechno ani nedovedeme představit, ale jsme vděční, že tyto bitvy  jsme nemuseli  a nemusíme prožívat a soucítíme s těmi, kteří musí hrůzami válek procházet nebo jsou pronásledování i vražděni.
 
Vedoucí klubu paní Jarmila Zabystrzanová nám přečetla článek z Magazínu Lidových novin, který do klubu přinesl jeden z nejmladších členů Tomáš Dyrczyk, abychom věděli co nového ve světě. Článek byl pod názvem 
 
Je to  dlouhý článek,  proto  se ho pokusím zkrátit.
Do Pobytového rekvalifikačního centra pro nevidomé na Dědině v Praze přicházejí lidé proto, aby se naučili znovu žít a aby chtěli žít. V něm prožila redaktorka paní Zuzana Boušková určitou dobu jako klient.
Paní redaktorka popisuje:
Na den a noc se stanu jedním z nich klientem tohoto Pobytového rekvalifikačního centra. Ředitelka říká: „Dostanete klapky na oči a bílou hůl. Schválně vás teď, kdy ještě vidíte, nebudu vodit domem, abyste si neudělala žádnou představu."
Přicházím na půl devátou ráno s očima zakrytýma černými klapkami. Jsem na tom teď stejně jako ostatní klienti, kteří ztratili zrak při nehodě, vinou onemocnění nebo pokusu o sebevraždu (střela do hlavy, skok z okna). Učíme se tady samostatnosti, orientaci v prostoru a Braillovo písmo.
Nekrčte se pořád!
Před budovou mi ředitelka centra nasadí klapky a předává mě ženě s mladým hlasem. Představuje se jako Jana Neuderslová a s předchozím upozorněním mne chytá za ruku: „Nejprve se zorientujeme po domě." Našlapuji se strachem, že krok vedle znamená pád do nějaké díry. Do schodů jdu jako čáp. Zvedám nohy do výšky a na konci šlapu další stupně do prázdna. Volnou rukou pořád mávám kolem sebe a snažím se zjistit, co je kolem.
„Tak, postavte se hezky rovně, uvolněte se. Jednu ruku lehce neste před tělem v oblasti podbřišku. Druhou, hřbetem ke zdi, si hlídejte linii, která vás povede," krotí mne instruktorka. Narovnaná, ale vydržím jen do dalšího kroku. Krčit hlavu mi přijde přirozené, jsme přece v podkroví. „Všechny místnosti jsou hranaté, tak se narovnejte, ať vás večer nebolí záda," opakuje mi trpělivě Janin hlas.
„Tyhle dveře jsou od vašeho pokoje. Přejeďte si rukou tady to číslo dvanáct," uvádí mne do pokoje. (Na všechno, co mi představuje, poklepává, abych slyšela, kam mám zaměřit svou pozornost.) „Rovně před vámi je pokoj. Má tvar obdélníku, teď stojíte na jeho kratší straně," kreslí mi pro lepší představu na dlaň tvar pokoje. „Tady jsou skříňky, police a tady stolek s telefonem." Už zase přikrčená sedím na posteli. „Narovnejte se, nic vám nepřekáží," opakuje mi. Několikrát si zkouším obejít pokoj po obvodu, ale stále si místo obdélníku představuji trojúhelník.
Po chvíli ztrácím přehled o všem, i o čase, stále pevněji se tisknu k instruktorce. „Tak, a teď vám ukáži vaše místo v jídelně. Cítíte automat na kávu? A teď jdete kolem stěny,"
Cestou z jídelny kolem sebe slyším kroky a ťukot hůlky. Nevím, kam až mohu dalšímu slepci ustoupit, a jestli se nesrazíme. Slyším jen jeho dech. Pak mne vyděsí pohyb něčeho studeného a vlhkého na mém lýtku „To nic, to je Bára," řekne mi mužský hlas a já slyším další zvuk - cinkot zvonku, který má slepecký pes na krku.
V jedenáct hodin si mne přebírá další instruktorka Hana Bokrová, učitelka tzv. sebeobsluhy. Představuji si ji jako příjemnou blonďatou čtyřicátnici, nejspíš s krátkými vlasy. Říká, že mě vede do kuchyňky. Cestou si všimnu změny povrchu podlahy. „Ty gumové jsou u výtahů," objasňuje mi Hana a připaží k tělu ruku, za kterou se jí držím. Au, narážím nosem do futer. „Vy asi ještě nevíte, že když takto hýbnu rukou, tak se máte zařadit za mne. Je to znamení, že se blíží zúžený prostor." „Tak si to tady zase prohlédněte," navádí mne dále Hanin klidný hlas. Ruku mi klade na okraj snížené plochy. Nedůvěřivě přejíždím po celé její délce, přes nějakou vodu a mastnotu až k dalšímu povrchu. Poznávám kuchyňskou linku.
"Růženko, chceš zalít kafe? Tady slečna se to právě bude učit," volá Hana na kolegyni a o stůl klepne hrnek. „To zvládnu," říkám si a po paměti se prohmatávám zpět ke konvici. Abych nepřelila, automaticky vkládám do hrnku ukazovák a čekám, až se ho tekutina dotkne. Zapomínám, že voda je vařící. Při druhém pokusu o nalití dostávám do ruky malou věc ve tvaru kapky. Za dva háčky na straně ji zavěšuji na okraj hrnku. Když voda dosáhne kraje, začne „hladinka" hrát.
Tak aspoň tolik z obšírného článku. Ale ještě pár zážitků samé paní redaktorky: Všechno je jinak :
Ráno se probouzím opět do tmy. Na klapky už jsem tak zvyklá, že je necítím a chvíli jsem v šoku, že nic nevidím. Asistentka mi pomáhá s ranní hygienou. Po snídani mi sundávají klapky, čtyřiadvacet hodin ve tmě končí.
Další dva dny nemůžu zaostřit zrak a motá se mi hlava. Nastává další překvapení. Všechno je jinak, než jsem si celých čtyřiadvacet hodin představovala. Znovu se mi představují instruktorky. Z blond čtyřicátnice je 53 letá černovláska. Klienty poznávám, teprve když na mne promluví. Těm, kterým jsem začala tykat, protože jsem si myslela, že jim je kolem dvaceti, je čtyřicet. „Co teprve, kdybychom to tady viděli my," smějí se mi zpočátku. „Nám už se to ale nesplní," dodají pak smutně.
 
Jak už jistě víte,  na Klubu jsme seznamováni s dalším plánem naší činnosti: tentokrát  jsme měli  možnost přihlásit se na Předváděčku o vaření v páře , která se bude konat ve středu 20.10.2004 v 15 hodin v restauraci Burian. Další den ve čtvrtek 21.10.2004 máme  výlet - poznávání našeho krásného okolí  - směr Nýdek.
 
Dalším milým návštěvníkem našeho Klubu byl vodící pejsek Catty paní Wojnarové a vnouček Robínek, který svou babičku věrně doprovází a přečetl nám  níže uvedený úryvek ČTK:

 
První audiopláž v Evropě se otevřela nevidomým v jihofrancouzském departementu Hérault. Hned vedle stánku první pomoci jsou tři madla, která dovedou nevidomé až na pláž. Na té je pak rýhovaný plastický koberec, po němž se dostanou až do vody.
Ve vodě jsou instalovány zvukové boje podle nichž se nevidomí ve vodě orientují. První je třicet metrů od břehu v hloubce 150 centimetrů, druhá je šedesát metrů od břehu v hloubce 220 centimetrů. Ty plavce upozorní, jestliže se dostanou příliš daleko.
Zvukové panely před vstupem na pláž a před vstupem do vody vysvětlí nevidomému, jak zařízení fungují. Panely a bóje ve vodě se aktivují speciálním náramkem, který dostane nevidomý. Na něm je také tlačítko, s jehož pomocí zrakově postižený v případě nouze upozorní pohotovost na pláži.
Zrakově postižení   obdivovali  důmyslné zařízení této pláže. „Je to nádhera, zajít si sám do moře i zpět,“ radoval se Jacky Lapalud, který si pláž vyzkoušel mezi prvními.
O nové zařízení projevili zájem další oblasti ve Francií, ale i Španělé.
A my dodáváme , je to  paráda.
Byli mezi námi i oslavenci, tak jsme jim  i zazpívali „Sto lat“ a poblahopřáli. Čas  tak rychle ubíhal – museli jsme se loučit, abychom stihli autobusové spojení za denního světla k našim domovům.


20. října

Tak a dnes ve středu 20. října 2004  jsme byli  na
 
 
Počet účastníků  byl omezen, takže se nás zúčastnilo 25. Zahájení bylo v 15 hodin. Tady vidíme o jaký výrobek šlo. Zdravé a úsporné vaření v páře.
 
Sympatická předvádějící paní Radmila Jurníková nám zajímavým způsobem výrobky představila, pak dokonce i předvedla v praxi. Jednalo se o vaření v páře. Je to železný kastrol, jehož dno je vyloženo titanem a dvě skleněné nádoby umístěné nad sebou s poklicí, menší i větší provedení pro potřebu dle velikosti rodiny.
V praxi to vypadalo následovně: Nejprve si připravila  a vložila do  jedné skleněné nádoby s otvory ve dně: kousek kuřecího masa, masový špíz prokládaný paprikou, vajíčko ve skořápce, plněnou papriku, žampióny i kousky brambor. Do další skleněné nádoby dala:  očištěnou zeleninu: květák, mrkev, brokolici, kousky paprik. Na vařič položila železný kastrol, nalila potřebnou dávku vody (k vytvoření páry) na to položila skleněnou nádobu s kousky masa a nahoru dala druhou skleněnou nádobu se zeleninou a zakryla poklicí. Na minutníku nastavila potřebný čas (20 min.) a vařila.
Předvedla nám ještě:
Na rozehřátý kastrol bez tuku položila syrové  kuřecí stehýnko, kůží dolů, přikryla poklicí, po přesně stanovených minutách stehýnko obrátila, na volné místo v kastrolu položila na kousky nakrájené syrové brambory, okořenila a znovu přikryla na velmi krátký čas a bylo hotovo. Poté  jsme začali ochutnávat. Nikomu se nechtělo věřit, že za tak krátkou dobu bylo vše uvařené, zelenina zůstala  krásně barevná, křupavá, zkrátka všem báječně chutnalo. Předností vaření je: úspora času, energie a hlavně  tento způsob vaření prospěje zdraví. Ale co my starší? Kam s naším nádobím a odkud vzít tolik peněz? Je  to nad naše síly.
 
Paní Jurníková vylosovala 3 účastníky, kteří měli možnost výběru nádobí  až s 30 % slevou. Tady vidíme , jak  glejt na  slevu vypadal:
Tímto byla dána možnost zakoupení nádobí dle výběru s 30 % slevou. Zboží bude do 3 týdnů dodáno domů a to za hotové nebo na splátky.
K večeři sponzor podával: řízek s bramborem. A naše organizace obdržela hotovost  500 Kč. Na místě byly  ke koupi krémy ve větším balení: arnikový, měsíčkový a eukalyptový, jeden kus za 250 Kč. Mnozí z nás  si krémy koupili s pocitem,  že krásnější už nebudeme, ale snad úlevu  při bolesti poznáme.


21. října

Ve čtvrtek jsme se probudili do zamračeného jitra, trochu pršelo, ale  nás to neodradilo, protože jsme  měli naplánované
 
 
s dalšími členy naší organizace SONS. I když mrholí, jedeme linkovým autobusem v 9,45 hodin z Třince směr Nýdek. Jelo nás 16 osob. Po příjezdu na náměstí v Nýdku jsme byli přivítání manžely Sikorovými, majiteli Nýdecké boudy, která je blízko zastávky autobusu. Občerstvili  jsme se kávou, čajem, nebo pivem, na co měl  kdo chuť. Poté jsme se vydali  na výšlap k sjezdovce. I když bylo sychravo a trochu i mrholilo, nám to  nevadilo. Někdy  jsme zpomalili v chůzi, když bylo nutné trochu si vydechnout. Obdivovali  jsme malebnou krajinu kolem sebe.
Někteří z nás, kteří mají známé v nýdeckém penzionu, se chtěli za nimi vypravit. Místní nás upozornili, že tam a zpět jít pěšky není pro nás moc vhodné a autobus směrem Střelma jezdí zřídka, dnes to asi nevyjde. Ti, kteří se však rozhodli Nýdecký penzión navštívit, učinili tak po procházce. A domů odjeli pozdějším autobusem.
K obědu nám v Nýdecké boudě nabídli: dršťkovou polévku s chlebem, placky se škvarkami a smetanou, guláš vepřový a guláš hovězí, s chlebem nebo knedlíkem. Podávali i smažený sýr, s hranolky a oblohou,  všem chutnalo , k tomu bylo světlé i černépivo s pořádnou  čepicí, nechybělo ani něco ostřejšího. Cítili jsme  se  spolu báječně.


10. listopadu

Je středa a my se scházíme v Senior klubu na Husově ulici, kde už je po rekonstrukci sociálního zařízení (jsme rádi, že budeme využívat větších vymožeností).
Do Klubu zavítali  - ne poprvé –
 
 
Paní Eva Reinwaldová je redaktorkou známého časopisu Ema, je úplně nevidomá a velmi schopná  po všech stránkách. Diskutovali jsme na téma: „diskriminace nevidomých žen.“ (hledání zaměstnání, jednání na úřadech, v obchodech).
        
Dalším bodem programu bylo pasování pejska (hračka – sedící pejsek asi 20 cm vysoký) na maskota naší organizace. Vedoucí klubu paní Jarka Zabystrzanová pejska ozdobila mašlí, vymyslela mu jméno 
 
 
a pasovala ho na maskota naší organizace. Od nynějška bude všude s námi.
 
O paní Reinwaldové víme, že krásně plete různobarevně žakarovou technikou. Přinesla nám pár výrobků ukázat. Můžeme je zde v kronice vidět díky paní Kaiserové, která je zvěčnila:
Naše členky nezůstaly pozadu a přinesly též své výtvory a tak bylo co prohlížet a obdivovat, prosím posuďte sami.
 
Dále nás pan Reinwald seznámil s novinkou - japonský zelený čaj v prášku
 
Nápoj třetího tisíciletí - léčí rakovinu a prodlužuje život, proto se mu říká
 
 
je ideální proti infarktu myokardu a proti příhodám mozkovým, proti cévním onemocněním, velmi účinný proti cukrovce, proti poruchám paměti, křečovým žilám, bolestem hlavy, zvyšuje imunitu, vyplavuje toxické látky, upravuje krevní tlak, má antibiotický účinek bez vedlejších účinků, proto se začal užívat i v lékařské praxi. Likviduje viry, snižuje nadváhu, brzdí kazivost zubů, stimuluje nervový systém, léčí paradentózu, popáleniny, kožní nemoci, impotenci, má protiplísňový účinek, eliminuje škodlivé záření, zabraňuje infekci, snižuje obsah cholesterolu, má silný antioxidační účinek. 
 
Zde máme možnost prohlédnout  si nádobí, které je ke koupi v prodejně Zdravé výživy. Použitím biogenerátoru při přípravě  se jeho účinek ještě značně zvyšuje. Tento nápoj dnes již nepotřebuje reklamu, dělá si ji sám svým blahodárným účinkem v širokém spektru použití.


17. listopadu

Další akcí, které jsme se zúčastnili, byla ve středu v restauraci u Buriana znovu prezentace firmy: Top Moravia Eko s.r.o.
 
Tentokrát se jednalo o:
 
Lůžkové komplety s termoizolačním vláknem: zdravotní přikrývku, podložku, polštář, vše s termoizolačním vláknem a druhý druh polštáře včetně aromatické náplně, kterou jde dle potřeby vyměňovat i objednat si dodatečně. Jsou to tyto druhy: proti chrápání, pro  dobré spaní i protistresové.
 
Sympatický předvádějící pan Jaroslav Šíma, představitel výše uvedené firmy, nás seznámil s výhodou těchto výrobků, zdravotní nezávadností a snadnou údržbou. Polštáře jsou  o rozměru 40x70 - velmi praktická velikost, délka přikrývky 2 m, životnost lůžkovin je 20 let, lze je vyvářet na 95 stupňů. Někteří z nás si tyto výrobky podle  vlastního výběru  a různých kombinací objednali s 30-ti procentní slevou. K večeři byl podáván řízek, brambory a zeleninový salát, na čemž jsme si pochutnali.
 
Tyto výrobky se nám moc líbily, byly i na omak  příjemné, věříme, že Ti, kteří si je objednali, nebudou litovat. Snad to finančně zvládnou, vždyť   je v dnešní době moderní kupovat i na splátky. Hlavně, že se jim bude  dobře spát a snít ve zdravém prostředí.
 

8. prosince
 
Tento den se scházíme na našem pravidelném, ale slavnostním klubovém setkání s vánoční pohodou, a to v
 
 
Tam nás čekal vánočně vyzdobený sál, stoly slavnostně připravené a uspořádané do písmene U.  Naši slavnost  zahájil kulturní program skupinky dětí ze ZDŠ Konská pod vedením pani učitelky Kulové. Zpívaly  koledy, také zarecitovaly, za což byli odměněni sladkostmi. Poté je pan Sliž odvezl  svým osobním autem zpět do Konské, aby před setměním  již mohly být  ve svých domovech.
 
A my jsme pokračovali, navzájem se představili, trvalo to déle, vždyť nás bylo 70 dospělých a jedno dítě. Přípitek nám sponzorovala členka paní Nieslaniková a slavnostně ho pronesl     náš člen pan František Martynek, oba byli odměněni  mohutným potleskem. Po přípitku nám začali servírovat večeři: kuřecí řízek, brambory s okurkou. Moc nám chutnalo. 
I my jsme měli svůj kulturní program. Pan Sliž nám přečetl od známého slezského spisovatele Adama Wawrosze z knížky Z naszej nolepy dvě povídky:  Silonowy kožuch a Talisman na stole.
Dále  nám pan Molin později přečetl z jiné knížky povídku: Pijok a Między niebym a ziemią, A co se týče zpěvu, to jste měli slyšet, jak nádherně zněly vánoční koledy v podání našich -  můžeme říci sólistů -  pp. Molina, Zoně, Dyrczyka i Szmeka, doprovázela je na akordeon paní Anička Grandičová. Každý se mohl přidat, což se i stalo a bylo nádherně a příjemně pro ucho a také i blažilo u srdce. Měli jsme dost možností si vzájemně popovídat i s těmi, s kterými tak často nebýváme  a řeči nám nechybělo.
Nemyslete si, že jsme víc nic nekonzumovali, opak je pravdou. Každý obdržel ke kávě, nebo čaji na talířku lineckou květinku, kousek závinu, které sponzorsky připravily pp. Sližová a Žáčková i po kousku tvarohového a makového koláče, které jsme objednali v pekařství Bajusz. Ten se k nám  velkoryse  zachoval  a 1 velký koláč nám sponzoroval.
Čas tak rychle běžel, před rozloučením poděkovala naše předsedkyně paní Ingeborg Klepaczová všem, kdo se přičinili o tak pěkné společné prožití i  jmenovitě poděkovala všem sponzorům a popřála nám radostné a pokojné prožití nadcházejících svátků a mnoho zdraví a zdaru do příštího roku.  Nastal čas společného loučení s přáním všeho nejlepšího do roku 2005. Rozcházeli jsme se v radostné pohodě a těšili se na další shledání  v novém roce.


18. prosince

Koncert v našem městě a v tomto předvánočním čase jich bylo nabízeno dost, málokdo má čas uvolnit   se z předvánočního shonu, ale   je dobré si oddechnout, přerušit předvánoční úklid.
Ale každý ví:
Vánoce jsou tady. Všechno už mám připravené, uklizené, napečené cukroví i nakoupené dárky, ale vánoční nálada stále nikde. Z čekání na vánoční náladu mě vytrhl telefon.
 
Volá Inge:
„Maruško, mám lístky na vánoční koncert Pěveckého sdružení Martinů, doufám, že půjdeš."
Ráda jsem souhlasila. Ještě ten den jsem si domluvila  doprovod  a začala  jsem  uvažovat jaké to bude, ještě nikdy jsem je neviděla, jen je často slyším v rádiu. Je 18. prosinec, půl sedmé a já s paní Stonavskou vyrážíme na koncert. Foyer divadla je úplně plné. Všechny stolečky obsazené, snad nebudeme muset stát. A, tady na nás někdo mává, to je paní Bojdová se svou Evičkou: „Pojďte, držíme Vám místa“. Tiše, už to začíná, již z prvních tónu je nám jasné, že to bude jeden z těch nezapomenutelných zážitků. Je až neuvěřitelné, že z takové spousty krásných hlasů dokážeme rozpoznat ty, pro nás nejzajímavější, basy. O přestávce jsme dokonce jeden z těch krásných basů poznaly osobně. No, spíše jeho majitele. Přišel za námi totiž pan Goryl, řidič autobusu, který nás vezl do Polska k pramenům řeky Olše. Prohodili jsme spolu pár slov, popřáli si hezké vánoce a už tu byla druhá polovina.
Ta byla také úžasná, vystoupil zde jak host pan Štývar. Pod jeho taktovkou zazněly ty nejznámější koledy.
Jen co dozněly poslední tóny, já s potěšením zjistila, že vánoční nálada je tady v celé své kráse. Konečně, oddychla jsem si, a nyní mohou začít ty správné vánoce.
 
Šťastné a veselé ..............