Sons Sjednocená organizace
nevidomých a slabozrakých
Třinec
O nás Klubová setkání Plán akcíInformátor Fotogalerie Info Domácí rádce Odkazy

Kronika 2018Kronika


Muzeum Jablunkov

 

23. ledna navštívila skupina členů Třinecké organizace SONS Jablunkovskou výstavní síň Muzea Těšínska. Nejdříve jsme si prohlédli stálou expozici. Většinu exponátů jsme znali, ale některé věci jsme viděli poprvé. Jedním z nám neznámých předmětů byl hrníček s trubičkou na krmení nemluvňat. V druhém sále vystavené předměty nám přiblížily stavbu opevnění. Návrhy měli na starosti šancmajstři. Jejich záměry realizovali šancknechti. Hned u vchodu byl úžasný dřevěný model velké pevnosti ležící v Mostech u Jablunkova. Po krátké přestávce na posilnění jsme se přemístili do Muzea bible. Poutavou přednášku pan Petr Hamrozi, ředitel muzea, zpestřil ukázkami různých unikátů. Prohlídkou vystavených biblí návštěva neskončila. Mohli jsme nahlédnout i do ostatních prostor, které čeká rozsáhlá rekonstrukce. Mezi jinými nám ukázal chlebovou pec, kterou chce zprovoznit. Tato se nachází na chodbě naproti vstupním dveřím do stávajícího muzea. Nakonec nás pozval do budoucna na prohlídku celého areálu, jejž hodlá po rekonstrukci zaplnit dalšími skvosty. Zatím je k zhlédnutí pětina veškeré sbírky a další rozšíření mobiliáře je nasnadě. Výlet jsme absolvovali s vizí na další návštěvy jak Muzea bible, tak i dalších muzeí Těšínska

Bowling

V úterý 6.března jsme zahájili Sportovní kubík 1. Turnajem v bowlingu. Nejen, že jsme si skvěle zahráli a protáhli si po zimě ztuhlé svaly, ale zabrat dostala i bránice. Bylo to odpoledne plné přátelského sportovního klání a dobré zábavy. Nezapomněli jsme ani na doplnění tekutin a posilnění těla po skvělém výkonu.Po celý rok 2018 probíhaly turnaje s velkým zájmem členů.

 

Výroční členské shromáždění

,

 

které se konalo 27.3.2018 v sále restaurace Burian.

 

Shromáždění se zúčastnilo celkem 58 členů. Velmi nás potěšila návštěva prezidenta SONS ČR, z.s. Mgr. Václava Poláška, jehož doprovodila paní Ilona Kolomazníková. Pan prezident ve svém krátkém vystoupení ocenil množství práce, kterou jsme v odbočce za rok 2017 vykonali a poděkoval všem, kteří se podíleli  na přípravách a realizacích všech uskutečněných akcí a celkové činnosti naší odbočky. Velké poděkování, podtrženo nádhernou kyticí a diplomem Uznání za dlouholetou práci, směřovalo také k odstupující předsedkyni Ingeborg Klepaczové. Poděkování si vyslechli i odstupující členové Rady.  K tomuto poděkování jsme se také připojili. Paní Marie Miziová našim jménem  poděkovala  kytičkou a dárkovými košíky Inge Klepaczové, manželům Věrce a Edovi Molinovým, Lidce Nieslanikové  za jejich skvělou a nezištnou  práci, kterou v celém svém dlouholetém působení odvedli nejen ve  prospěch všech našich členů, ale i dalších spoluobčanů   s  různým stupněm zrakového postižení. Vždy se snažili každého, kdo se na ně obrátil se svým  problémem vyslechnout, poradit a pomoci. Svou dobrovolnou prací se zasloužili o dobré jméno SONS v celé působnosti naší odbočky ( od Těšínska po Hrčavu ).

Přejeme jim do dalších let hodně zdraví, štěstí,  osobní pohody a spoustu příjemných chvil strávených mezi námi.

Přítomní členové  zvolili novou předsedkyni, kterou se stala paní Vlastimila Popková a na post místopředsedkyně potvrdili opět paní Alenu Sikorovou. Byli zvoleni i další členové do odbočkové Rady: Ing. Miroslav Popek, Marie Miziová, Vladislav Marosz, Renata Zvrtková a Věra Lasotová. Do revizní komise byli zvoleni: Karla Koukalová, Věra Kleisová a Petr Chodura.

Pan Mgr. Polášek vyslovil spokojenost s hladkým průběhem Výročního členského shromáždění i s tím, že se v našich řadách našli další členové, kteří převzali pomyslný štafetový kolík, aby dál navázali na skvělou práci jejich předchůdců v odbočkové Radě. Popřál jim k jejich činnosti hodně zdraví, osobní pohody a mnoho dobrých nápadů.

Nám nezbývá než se k tomuto přání připojit.

Po oficiální části následovala přestávka, v níž se přítomní mohli občerstvit chlebíčkem, jablkovým závinem a kávou nebo čajem. Po přestávce nám přišli zahrát Benkovi gajdoši z Mostů u Jablunkova. S chutí jsme si také s nimi

zazpívali.

 

 

Výroční členské shromáždění

 

Shromáždění se zúčastnilo celkem 58 členů. Velmi nás potěšila návštěva prezidenta SONS ČR, z.s. Mgr. Václava Poláška, jehož doprovodila paní Ilona Kolomazníková. Pan prezident ve svém krátkém vystoupení ocenil množství práce, kterou jsme v odbočce za rok 2017 vykonali a poděkoval všem, kteří se podíleli  na přípravách a realizacích všech uskutečněných akcí a celkové činnosti naší odbočky. Velké poděkování, podtrženo nádhernou kyticí a diplomem Uznání za dlouholetou práci, směřovalo také k odstupující předsedkyni Ingeborg Klepaczové. Poděkování si vyslechli i odstupující členové Rady.  K tomuto poděkování jsme se také připojili. Paní Marie Miziová našim jménem  poděkovala  kytičkou a dárkovými košíky Inge Klepaczové, manželům Věrce a Edovi Molinovým, Lidce Nieslanikové  za jejich skvělou a nezištnou  práci, kterou v celém svém dlouholetém působení odvedli nejen ve  prospěch všech našich členů, ale i dalších spoluobčanů   s  různým stupněm zrakového postižení. Vždy se snažili každého, kdo se na ně obrátil se svým  problémem vyslechnout, poradit a pomoci. Svou dobrovolnou prací se zasloužili o dobré jméno SONS v celé působnosti naší odbočky ( od Těšínska po Hrčavu ).

Přejeme jim do dalších let hodně zdraví,štěstí,osobnípohody a spoustu příjemných chvil strávených mezi námi.

Přítomní členové  zvolili novou předsedkyni, kterou se stala paní Vlastimila Popková a na post místopředsedkyně potvrdili opět paní Alenu Sikorovou. Byli zvoleni i další členové do odbočkové Rady: Ing. Miroslav Popek, Marie Miziová, Vladislav Marosz, Renata Zvrtková a Věra Lasotová. Do revizní komise byli zvoleni: Karla Koukalová, Věra Kleisová a Petr Chodura.

Pan Mgr. Polášek vyslovil spokojenost s hladkým průběhem Výročního členského shromáždění i s tím, že se v našich řadách našli další členové, kteří převzali pomyslný štafetový kolík, aby dál navázali na skvělou práci jejich předchůdců v odbočkové Radě. Popřál jim k jejich činnosti hodně zdraví, osobní pohody a mnoho dobrých nápadů.

Nám nezbývá než se k tomuto přání připojit.

 

 

 

Po oficiální části následovala přestávka, v níž se přítomní mohli občerstvit chlebíčkem, jablkovým závinem a kávou nebo čajem. Po přestávce nám přišli zahrát Benkovi gajdoši z Mostů u Jablunkova. S chutí jsme si také s nimi zazpívali.

 

Co napsal život.

Život se psem trochu jinak

 

 

Už jako malá holka jsem si moc přála, aby mi rodiče pořídili štěňátko. I když mě přesvědčovali, že to není tak snadné, že je zapotřebí se o něj řádně starat, krmit, venčit, hrát si s ním, případně léčit, nikdy jsem si to ani tolik neuvědomovala a vše brala na lehkou váhu. Tehdy jsem navštěvovala základní a střední školu pro zrakově postižené děti v Brně, takže by starost o psa byla stejně na rodičích, případně na mé starší sestře. Moc kamarádů jsem ve svém okolí neměla, protože jsem nevidomá a mnohdy děti ani nevěděly, jak si mají se mnou hrát. Tolik mi bylo líto, když mí spolužáci vyprávěli, jak si hráli se psem, jak mu házeli klacíky a on jim je nosil. Jednou se však naši rozhodli, že mi psa pořídí. Oni sami mají velmi kladný vztah právě ke psům. Když jsem přijela jednou na konci roku ze školy, tehdy si pamatuju, že to bylo v sedmé třídě, hned mi řekli, abych ukázala vysvědčení. Pamatuju si, že to byla trojka z matematiky a trojka z češtiny. Najednou se mamka zvedla a volala mě do obyváku. Já jsem přišla s tím, že opět za vysvědčení dostanu nějakou tu korunu do své pokladničky, za kterou jsem si vždy kupovala tehdy tolik používané audio kazety. Jenže jsem se hodně spletla. Před sebou máš krabici tak se podívej, co jsme ti koupili. V duchu jsem uvažovala, že to bude nějaký kazeťák, či panenka, protože jsem si velmi dlouho hrála. Jenže jaké to bylo překvapení, když na mě vybafl malý voříšek. Hned jsem se s ním mazlila a uvažovala jsem, jaké mu dám jméno. Začala jsem vymýšlet a hádala se sestrou, které jméno je pěknější. Vím, že jsme se shodli všichni pro jméno Bobík a on to opravdu náš Bobík byl. Já mu neustále vysvětlovala, že jak skončí prázdniny, budu jezdit do školy a že on na mě musí čekat. Vždy se o něj starala má sestra a rodiče jak jsem nebyla doma. Moc jsem se na něj vždy těšila. Jednou nám ředitel školy přišel oznámit, že budeme mít nového učitele na Angličtinu, ale že je pán nevidomý. Když pán vešel do třídy, slyšela jsem jen slabé cinkání. To má asi na sobě rolničku, abychom do něj nevrazili, šeptala jsem své spolusedící. Najednou se od učitelského stolu ozvalo: „ lehni, zůstaň“. Než pan učitel cokoli vyslovil, byla jsem rychlejší. „Prosím, pane učiteli, vy máte psa?“ „ Ano“, odpověděl mi a dali jsme se do řeči místo výuky. Hned jsem si ho šla pohladit a začala se zajímat, jak je to možné, že může do školy a co to je vodicí pes. Vše mi vysvětlil velmi trpělivě a snažil se mi na vše odpovědět. Jednou jsem ho potkala před školou u venčení psa, zeptala jsem se ho, zda bych si mohla zkusit chůzi s vodícím psem. Byla jsem zvyklá jen na tradiční vodítko a vůbec o postroji jsem neměla ani ponětí. „Můžeš, ale musím ti ho obléct. Tady máš, chytni si ho.“ Dal mi do ruky kovový držák a řekl mi, že mu mám říct, aby mi našel schody. Já jsem to s radostí řekla a byla jsem pyšná na sebe, že se procházím s vodicím psem. Začala jsem se vyptávat, co vše dokáže a když mi to učitel povídal, nevěřila jsem tomu. Jakmile jsem přijela domů, o vše jsem se podělila s rodiči. Tehdy se moc o vodicích psech ještě nemluvilo, a když se objevovali, lidé se až tolik o ně nezajímali. Po ukončení střední školy jsem začala vážně uvažovat o tom, že si vodicího psa pořídím. Nejdřív jsem zvažovala klady a zápory, protože pes není jen o radosti, ale jsou s ním mnohdy i starosti a na to by se nikdy nemělo zapomínat. Pročetla jsem si spousty knih a pak jsem se se svým požadavkem obrátila na Středisko výcviku vodících psů  v Praze – Jinonicích.  Paní ředitelka mi ochotně nabídla, že by ke mně mohla poslat cvičitele, se kterým bych si na toto téma mohla popovídat. Dohodly jsme si termín a já nedočkavě čekala, až pan cvičitel ke mně přijede. Jakmile se objevil, měl s sebou také 2 krásné fenečky. Posadili jsme se u kávy a občerstvení a začali jsme si spolu povídat o kladech i záporech. Ptal se mě, jakého psa si představuju, kde bych s ním žila, zda v domku se zahrádkou nebo v bytě, zda chci psa klidnějšího či divočejšího, jak často s ním budu chodit na vycházky a vše co k výcviku patří. Najednou mi dal postroj a fenečku. Jmenovala se Carmen. Požádal mě, abych se s ní po dvorku prošla. „ Jé ta je moc rychlá, já jí nestačím!“ Pán se smál, protože když viděl jak, já za Carmen běžím a u toho se potácím, tak sám usoudil, že to není vhodný pes. Pak jsem měla možnost projít se s druhou. Ta měla jméno Aranka. Byla pravým opakem Carmen, byla velmi pomalá. Chodila si jen tak z nožky na nožku. Pán si po té pejsky k sobě přivolal a požádal mě, abych se prošla pouze s bílou holí, aby si prověřil, jak zvládám prostorovou orientaci a samostatný pohyb, který je právě pro získání vodicího psa jedno z nejdůležitějších úkolů. S mojí chůzí byl spokojený a řekl mi, že pokud mám zájem, bude se snažit mi na mé tempo psa připravit. Na výběr jsem dostala, zda chci fenku či psa, zda to má být labrador či kříženec, velkého či menšího vzrůstu, zkrátka tak, abych s ním byla po celý život spokojená. Když cvičitel odjížděl, byla jsem nedočkavá, kdy se mi ze střediska ozvou, že si můžu přijet pro pejska. Netrvalo ani půl roku, když se rozezvonil telefon. Volají ti z Prahy, volala na mě mamka a já štěstím bez sebe běžela k telefonu. „Paní, máme pro vás pejska. Domluvíme se na příjezdu.“ Oznámila mi paní ředitelka. Dohodly jsme se na datu a já s velkým napětím očekávala ten krásný den, který mi změnil celý můj život. Jak jsem přijela do střediska, cvičitel mi psa předal a seznámil mě s jeho věkem, kdy je narozený, na co se léčil a vše podstatné, co bylo nutné, abych o něm věděla. Musím se přiznat, že jsem ho tehdy ani moc neposlouchala, protože jsem byla štěstím bez sebe, že mám u sebe konečně živou pomůcku. Jmenoval se Emir. Jak krásné jméno. „Heleno, říkáme mu Mireček“, řekla mi paní, která se přišla na nás podívat. „Mirečku hop! Mirečku podej aport“, pustila jsem na zem propisku. Jak jsem byla šťastná, když mi ji podával a projevoval mi tak lásku že vrtěl ocasem a točil se okolo mě. Hned následující den probíhal výcvik, aby si na mě zvykal. Musela jsem vždy mít u sebe pár psích pamlsků, a jakmile přišel na přivolání, hned na poprvé byl řádně odměněn a taktéž i ode mě poplácán. Nejprve jsem se učila základní povely, které jsou nutné k práci s vodícím psem. Jestliže povely nepokládáme správně, stává se, že nás pes neposlouchá. Po týdnu jsme s cvičitelem odjeli ke mně domů, kde jsem měla za úkol určit si dvě nejdůležitější trasy, které se pro začátek budeme spolu učit. Vybrala jsem si poštu a večerku, do které jsem tehdy chodila ráda nakupovat, protože tehdy ještě u nás Kaufland nestál. „Musíte mu stále opakovat, kam jdeme“, upozornil mě cvičitel. Jak jsme šli, stále jsem jen opakovala: „Emire, jdeme na poštu, hledej poštu. Kde je pošta?“ Kolemjdoucí si zřejmě mysleli, že nejsem normální. Poznala jsem to podle kolem procházející paní s dítětem. Dítě se jí zeptalo: „ Mami proč paní pořád pejskovi říká pošta?“ Paní zřejmě nevěděla jak na to odpovědět, tak raděj dítě upoutala na kvetoucí stromy. Po cvičitelově odjezdu jsem si začala najednou uvědomovat, že už nebudu tolik závislá na svém okolí a na rodině a při každé procházce jsem byla šťastnější, že už můžu jít sama a že právě mé oči mi nahrazuje můj kamarád a parťák Emir. Přiznávám, že z počátku jsem měla strach, ale když mě pokaždé v pořádku dovedl domů, začala mezi námi vznikat velká důvěra. Emirovi jsem se dokázala svěřit s radostmi, ale i se strastmi. Dal mi vždy najevo, že mi rozumí. Olízl mi obličej, jako by mi chtěl říct: „ Paničko, jsem tady s tebou, nejsi na vše sama.“ Jakmile mi něco upadlo, jen stačilo říct „Emire aport“ a hned běžel a hledal zároveň se mnou. Občas se stalo, že mi podal něco jiného, ale nakonec jsme se vždy dohodli a dospěli k tomu, co jsem potřebovala. Když tak roky plynuly a Emča už byl starší, začala jsem cítit, že už to není on, jak býval, ale že mu ubývá sil a potřebuje víc odpočinku. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že si pořídím dalšího psa. Obávala jsem se, co tomu řekne  Emir, když mi celý život tak poctivě sloužil a teď když nemůže, bude doma náhradník? A jak budu já samotná zvládat starat se o oba psy a to nejen kvůli venčení, ale hlavně po finanční stránce? Přece jen Emir už potřeboval léky na klouby, na které nejčastěji právě tito psi odchází. Podala jsem si o nového psa žádost ale s tím, že se ihned ozvu jak mě Emča opustí na vždy. Bylo to jednoho rána, kdy jsem se chystala, že mu dám krmení, ale místo radostného vrtění ocasem jen ležel a smutně se na mě díval. Zburcovala jsem celou rodinu a otec se mnou jel s ním k veterináři. Nikdy nezapomenu na to, jak už nebyl schopný ani z auta vyskočit a otec ho musel nést na veterinární stůl. Já jsem vedle něj stála a hladila ho. Najednou Emir zvedl hlavu a opatrně mě olízl po mé tváři, když jsem byla u něj skloněná. Potom jen vydechl a odešel do psího nebe. Ještě teď když na to vzpomínám, derou se mi slzy do očí. Dal mi tak najevo, že mě měl rád a já jeho taky. Vždy bude v mých vzpomínkách a já mu jen z celého srdce přeju, aby se měl v psím nebíčku krásně a splnilo se mu vše, co si přeje.

Pro Třinecké očko napsala: Helena Górecká

 

 

Jablkový den v Jablunkově

 

 

 

Jablkový den v Jablunkově patří již mezi tradiční akce pořádané v tomto našem nejvýchodnějším městě. Nedílnou jeho součástí je i Den sociálních služeb, která slouží k představení organizací, které na území města a jeho blízkého okolí poskytují sociální a návazné služby. Nechyběli mezi nimi ani zástupci naší organizace. Jak jste již v předchozím článku měli možnost zaznamenat, prezentace se ujaly Helena Górecká s Renatou Zvrtkovou. Nesmíme zapomenout ani na Rockyho. Ten vždy umí přilákat kolemjdoucí, aby se u našeho stánku zastavili. Všem třem patří za skvělou prezentaci dík.

 

 

 

 

 

 

– prezentace života nevidomých s jejich parťákem -vodícím psem. Této úlohy se skvěle zhostila paní Helena Górecká a její parťák Rocky. Touto akcí jsme navázali na spolupráci s knihovnou. Jednalo se o besedu s dětmi ze základní školy ve Svibici.  Děti měly spousty zajímavých a mnohdy inspirativních dotazů. Akce proběhla ve velmi milé a přátelské atmosféře.

 

 

Výstavka plodů našich zahrad.

 

     V klubu jsme si mohli prohlédnout a hlavně osahat tradiční i méně známé ovoce a zeleninu. A na co jsme se mohli podívat? Zaujaly nás plody několika druhů červené řepy – bulvy ploché, protáhlé i kulaté. Cibule tak akorát do guláše. Velká jako dlaň i menší krásně zlatá. Rajčátka na hroznu jako rybíz i tyčková. Lusky keříčkových fazolí. Smála se na nás hlávka bílého zelí i salátu. Dýně, cukety i malý meloun. Ozdobné tykvičky nám hlásily, že už je podzim.

Stoly s výpěstky rozzářily květiny – zlaté slunečnice ve váze. Obrovský kotouč semeníku bylo určitě těžké uchránit před ptáky. Drobné fialové kvítky statice se vyjímaly mezi hlavičkami modrého česneku. Papriky zelené i červené, kozí rohy i feferonky. Jemné šištice chmele jsme si mohli prohlédnout i osahat.

Výstava byla přehlídkou nádherné a s láskou vypěstované zeleniny, ovoce i květin. Určitě to v letošním roce nebylo lehké. Výstavka byla rozebrána dřív, než si ji stačili všichni prohlédnout.

Pro kroniku napsala: Vlastimila Popková

 

 

Návštěva třineckého muzea dne 

 

 

 Třinecké muzeum má velmi pestré výstavy a rozhodně se vyplatí je navštívit. Tentokrát jsou k vidění 4 nové výstavy.

Velká výstavní síň představuje výstavu s názvem: V čem se vozili naši předkové od r. 1880 - 1985 Exponáty byly zapůjčeny od sběratelky Jarmily Fichtnerové z Jesenicka a vystavuje se na 30 historických kočárků pro děti i panenky, včetně s nadýchanými peřinkami a povijany. Jsou všemožných tvarů i materiálů a málokdo ví, že se vyvíjely i v návaznosti na automobilismus.

Jak se měnily tvary vozů, měnily se i tvary kočárků. Mohli jsme vidět i rarity, mezi které patří dvojkočárek, nebo proutěná trojkolka z r. 1880, která je nejstarším exponátem. Podle časové osy jsme se dostali až ke známé Libertě z roku 1985. Tak jsme mohly hlavně ženy zavzpomínat, v čem jsme se vozily samy, naše děti a mnohdy i vnuci.

 

 

 

 V malé výstavní síni se nám představila výstava s názvem" Fascinující svět brouků", jehož exponáty nám zapůjčilo Vlastivědné muzeum Šumperk. Dozvěděli jsme se, jak nás zdánlivě primitivní hmyz překvapí svým složitým společenským chováním. Ať se jedná o partnerské vztahy, rodičovskou péči nebo spolupráci při budování hnízda, hmyz si v ničem nezadá s ostatními skupinami živočichů.

 Ve výstavní síni Maketa TŽ je další výstava s názvem " Orbis naturalis pictus“, zapůjčena ve spolupráci a Poštovním muzeem Praha.

Výstavu návrhů známkových aršíků, známek a obálek jsme obdivovali prostřednictvím kreseb manželů Knotkových. Zvláštní pozornost si zaslouží zejména tematický celek mapující chráněné krajinné oblasti České republiky. Umělci se pravidelně zúčastňují ankety o nejkrásnější českou poštovní známku. Od roku 2004 byli oceněni 9x z toho 2x získali první cenu.

 V galerii na schodech se představuje výstava obrazů budov odsouzených k zániku od Jiřího Jurzykovského a Josefa Frydrycha.

 

 

 

 

 Na závěr nám naše průvodkyně promítla film o včelách, kde byl podrobně popsán jejich krátký život, jejich chování a život v úlech, až do doby vytáčení medu. Názorný film jsme bohužel ani nedodívali, neboť byl na 13 hod objednán oběd v restauraci, kde se konalo pravidelné klubové setkání.

 Tento den byl velmi hezký, expozice byly úžasné a díky patří muzeu v Třinci za nevšední výstavy.

 

 Pro kroniku napsala Karla Koukalová

 

 

Nevidomý horolezec Honza Říha v URSUSu Dolní Lomná

 

Beseda Honzy Říhy „ Dotýkám se hor“ v zážitkovém centru URSUS v Dolní Lomné je výsledkem skvělé spolupráce mezi zaměstnanci zážitkového centra URSUS a naší odbočky. Beseda proběhla v komorním prostředí kinosálu. Vyprávění Honzy bylo velmi poutavé. Podělil se s námi o jeho zážitky v samotných začátcích s lezením, nabývání zkušeností s lezením po skalách až p výstupy na velikány jakými bezesporu jsou Everest,  Mont Blanc, Elbrus, Kilimandžáro, vrchol argentinské velehory Aconcagua, lezl i na  jednu z legendárních kolmých stěn El Capitan v Yossemitském národním parku v USA a v roce 2016 se zúčastnil výpravy na Čo Oju. Své vyprávění prokládal promítáním krátkých dokumentů a fotografií, které byly pořízeny na jednotlivých jeho výstupech. Mohli jsme si tak lépe představit, jak jeho lezení probíhá a jak důležitou roli mají na jeho výstupech kamarádi, pomáhající mu na cestě za splněním snu, který si nazval „ Schody do nebe“. Klade si vyšší a vyšší cíle – vyšší a náročnější hory. Možná si kladete stejnou otázku, kterou si kladli i všichni účastníci besedy : „Proč to vlastně dělá, když nevidí ?“ Důvodem je, aby handicapovaným, ale  i zdravým lidem dokázal, že pokud půjdou krůček po krůčku za svým snem, budou trpěliví a odhodlaní, pak neexistuje žádná překážka, která by jim zabránila si jej splnit. On sám má z výstupu a pokoření hory skvělý pocit, že to dokázal a výhled z vrcholu má zprostředkovaný popisem kamarádů. To ovšem neznamená, že svůj výstup musí za každou cenu dotáhnout do konce. Musí přijímat i mnohdy velmi těžká rozhodnutí. Jedno takové musel přijmout i u výstupu na Čo Oju. Počasí se pokazilo natolik, že se museli rozhodnout, zda sestoupit dolů nebo pokračovat dál. Ač jejich poloha byla již na dosah vrcholu, z důvodu velkého nebezpečí museli přijmout rozhodnutí vrátit se zpět. Pokud by tak neučinili, riskovali by, že by se nemuseli vrátit v pořádku a nebo dokonce vůbec.

 

Lezení není jediná Honzova aktivita. Každý rok pořádá ve městě Stříbrná Skalice, kde bydlí, běh „OD VIDÍM DO NEVIDÍM“ , jehož celý výtěžek ze startovného je věnován některému z vážně postižených dětí. Letos se jim podařilo například vybrat více jak 50.000 Kč.

Setkání s Honzou bylo velmi milé, vonělo dálkami a dobrodružstvím. Držíme mu pěsti, aby se mu dařilo dál zdolávat jeho „schody do nebe“ a aby měl vždy kolem sebe spousty kamarádů, kteří mu budou na této nelehké cestě pomáhat.

My se budeme těšit na další setkání s ním a jeho novými zážitky.

Napsala: Marie Miziová§

 

 

 

Rekondice Luhačovice – hotel Ogar

 

Předností Pozlovic je ubytování a strava v hotelu Ogar.

Městys Pozlovice je ideální pro podnikání pěších výletů. Příjemné a klidné prostředí vybízí k poznávání míst v okolí. Blízká vodní hladina je balzámem pro duši. Centrum Pozlovic tvoří Hasičská zbrojnice a kostel sv. Martina.

První den pobytu byl věnován prozkoumání okolí a odpočinku po cestě.

Následující den jsme zajeli Luhačovickým výletním vláčkem po okružní trase do Luhačovic. Zastavili jsme u přehrady, kde si někteří z nás vyzkoušeli „mučící stroje“, jak někteří pojmenovali různá rehabilitační náčiní na stezce zdraví. Pak nás vláček provezl kolem významnějších lázeňských domů a zakončil svou pouť u pošty.  Odtud jsme prošli individuálně po korze a pomalu se vraceli na Ogar.

 

Uherským Hradištěm křížem krážem.

Ve středu jsme si prakticky procvičili chůzi s bílou holí a prostorovou orientaci při výletu vlakem do Uherského Hradiště. Zde nás čekal pan Železník z místní odbočky SONS, který nás provedl malebným slováckým městem, perlou Moravy. V Jezuitské koleji nám ukázal výstavu „Užitkové a dekorativní nádoby“ od Kateřiny Rathúské, která se konala v rámci DUN.U Informačního centra jsme si osahali neobvykle osázené kužely s květinami – petúniemi, pelargoniemi a jinou zelení.

Kostel sv. Františka Xaverského byl přístupný veřejnosti v rámci projektu Otevřené chrámy, který financoval Zlínský kraj. Průvodkyně nám popisovala výzdobu chrámu. Některé objekty jsme si mohli osahat.

 

Kostel, postavený v letech 1670-1685 podle projektu Dominika Orsiho, je součástí komplexu bývalého kláštera jezuitského řádu. Celý komplex byl dokončen ve 20. letech 18. století. Od konce 18. století, kdy zanikla jezuitská kolej, slouží kostel jako farní. Kostel je bohatě zdobený a tvoří dominantu města. 

V lékárně U zlaté koruny jsme obdivovali klenutý strop. V lunetách jsou zobrazeni slavní antičtí lékaři a lékárníci. Prošli jsme kolem historické budovy gymnázia. Uherské Hradiště je město dvou náměstí. Zastavili jsme se u morového sloupu a poseděli u kaple svaté Alžběty. Velký dík patří panu Železníkovi, byl báječným průvodcem.

 

Ve čtvrtek jsme se vydali hledat sladký pozlovický větrník. Těšili jsme se na specialitu. Větrník s povidly, čokoládou, šlehačkou, polevou, zdobený sušeným jablíčkem. Marně jsme se poptávali v cukrárnách. Zjistili jsme, že větrník je pozlovické Ufo. Každý o něm povídal, ale nikdo ho neviděl.

  Za podívanou stála výstava sběratelských panenek Zavzpomínali jsme si na svá dětská léta s paní majitelkou sbírky.

Pátek byl ve znamení turnaje. V bowlingovém klání se střetla družstva Karviné a Třince. Vesele soupeřili smíšené týmy nevidomých, slabozrakých i „koukavých“. Večer většina účastníků křepčila na taneční zábavě.

 

 

 V sobotu jsme se pustili po modré značce pěšky do Luhačovic. Cestička nás zavedla k cukrárně Myslivna. Na výbornou palačinku. V hale pramene Vincentka byla výstava maturitních prací žáků střední odborné školy.

V neděli jsme se rozloučili se členy Oblastní odbočky SONS v Karviné, i s paní recepční. Zabalili jsme si svoje věci a jeli domů. Na příští rok 2019 je pobyt v hotelu Ogar naplánovaný v termínu od 17.června do 23.června. Tak tedy na shledanou.

 

 

.   Smažení vaječiny – Dolní Lomná  

 


  Ursus znamená medvěd. 

  
Na vaječinu jsme se vydali do Dolní Lomné, kde byl pro nás rezervován areál "Ursus". Pro neznalé je to zážitkové centrum 


v Beskydech, které představuje hory i zdejší ekosystém. V areálu centra je krásná interaktivní zahrada i možnost 
prohlídky místní fauny a velký model Beskyd. Při příjezdu nás přivítala vedoucí s plyšovým medvědem v náručí a krátce 
povyprávěla o areálu. Pak jsme se rozešli pod deštníky na dvě místaKrátce na to přišlo první jídlo, které nikoho z nás nenadchlo. 


Gulášovou polévku jsme si představovali jinak, než nám byla donesena -  ještě že chleba byl čerstvý a dobrý. 
Pak byla možnost jít se uklidnit v patře budovy na muzikoterapii. V místnosti byly na koberci vyskládány různé zvláštní hudební nástroje. 
Kovové misky různých velikostí, zvonečky, flétny, chrastítka, paličky apod. Sedli jsme si do kruhu, zavřeli oči a pak nám naše 
průvodkyně začala hrát na tyto prazvláštní hudební nástroje. Paličkami jemně bila do misek, které měly úžasný zvuk od nízkých 
po vysoké tóny, pak všelijak chrastila, hrála na flétny i didžeridu. Při zavřených očích jsme se jen domnívali, co vlastně dělá. 


Někteří z nás dokonce i usínali, jenže židle nebyly pohodlné, údajně se má tato produkce poslouchat vleže. 
Trvalo to 25 minut a my tomu nemohli uvěřit, že to bylo tak dlouho. Pak jsme si o všech těch nástrojích povídali a dotazovali se. 
Byla to příjemně strávená hodinka. 

 

  


 Mezitím se už začala připravovat vaječina a Petr Chodura s Marií Miziovou statečně míchali, aby se pokrm nepřipálil, vonělo to náramně. 
Věrka Kleisová nám pak rozdávala vaječinku na chlebu. byla výborná, voněla po slanině a pažitce. Světe div se, vaječiny bylo hodně 
a tak Věrka nabízela stále dokola, i když už měl každý dost. Během dne byla možnost si objednat placku se smetanou a škvarkama 
a mnozí to využili. Byly moc dobré. Zapíjelo se to pivem, nebo limonádou. A na závěr přišla sladká tečka od Haliny Miczkové, ta 
rozdávala různé koláče a zákusky. Celý den nám přálo počasí, dobře jsme se mezi sebou pobavili a v 17 hodin odjížděli domů. 


Dobrá nálada nás neopouštěla i v autobuse. Díky organizátorům, za příjemně strávený den. 
  
 Pro kroniku napsala Karla Koukalová

 

Tyfloart Vsetín

 

 

Tento rok se konal již 26. ročník TyfloArt, kde předváděli nevidomí a slabozrací svá autorská díla, ať už ve zpěvu hraní scének, předčítaní či přednášení básní, vystavovali výrobky. Je to takové setkání pro lidi se zrakovým handicapem z celé české republiky, aby se i tak blíže spolu poznali a navázali mezi sebou nové kontakty a vyměnili si i své znalosti a dovednosti. Letošní rok byl velmi úspěšný a sešlo se nás opravdu hodně. Bylo okolo 110 účastníků, kteří byli ubytování v hotelu Kamu ve Vsetíně, kde bylo o nás řádně postaráno. Měli jsme dvou a třílůžkové pokoje se sociálním zařízením a s televizi, na kterou nám ale stejně nezbýval čas. Pracovníci SONS Vsetín se o nás po celý pobyt řádně starali a snažili se nám splnit vše, co jsme si přáli. Taktéž byli nápomocní dobrovolníci ze zdravotní školy, kteří byli vždy na blízku. Program byl opravdu velmi naplněný.

 Ve čtvrtek 20. září jsme se v odpoledních hodinách sjížděli právě do výše zmíněného hotelu, kde jsme byli ubytováni. Potom jsme se přesunuli do vedlejšího hotelu vzdáleného cirka 100 metrů na večeři, kde nás uvítali výbornou polévkou, a ještě lepším bramborovým salátem a řízkem. Po skvělé večeři, kdo chtěl si mohl zakoupit lístky do tomboly, která se téhož večera konala. I já se svým taťkou jsme si lístky zakoupili. Usmálo se na mě přeci jen štěstí a vyhrála jsem krásnou sklenici s višňovým džemem, která je hezky ozdobená. K dobré náladě nám přišla zahrát, zazpívat a zatančit kapela malá Jasenka. Holky výborně hrály a zpívaly. Opravdu jejich valašskému zpěvu se málokdo vyrovná. Po krásném vystoupení se ujal hraní harmonikář. Zábava byla výborná a nebylo pomyšlení ani na spánek. Museli jsme však skončit ve 22 hod, protože jsme se bylo třeba připravit na další naplněný den.

 V pátek ráno po snídani byly přistaveny autobusy, které odváželi zájemce do výrobny baněk ve Vsetíně Irisa. Já jsem se bohužel z důvodu svých zdravotních potíží nemohla akce zúčastnit. Druhá skupinka navštívila mezitím zámek Vsetín, ale ani tam jsem nebyla. Trávila jsem s otcem dopoledne vycházkou po okolí. Ve 12 hod jsme se sešli v kulturním domě ve Vsetíně, kde začal po obědě probíhat tolik očekávaný program. Oběd i večeře byli poskytovány právě v kulturním domě. Ve 14 hod bylo zahájení. Výbornou moderátorkou celých dvou byla paní Lucie Strbáčková. Konala se vystoupení a workshopy, kde lidé ukazovali svá umění. Já jsem prezentovala v pátek svůj příběh, který jsem napsala pod názvem Život se psem trochu jinak. Musím se přiznat, že jsem měla dost trému, ale docela jsem to zvládla, když to mohlo být lepší. Miluška Popková ukazovala své nádherné ruční práce, které ji naplní vždy silnou energii. Vytvářela krásné věnce ze skořápek z ořechů a z kaštanů a trpělivě zájemcům ukazovala, jak se to dělá. I já jsem přispěla svou trochou do mlýna a ukázala jsem, jak jsem vyráběla z pedigu koš na ovoce a obraz andílka. Tyto výtvory jsem dělala ještě dříve v Unice v Karviné, za pomoci výborné pracovnice Moniky. Někteří účinkující moc hezky předváděli scénky, zazpívali nám a my si zazpívali s nimi, a opravdu atmosféra byla víc jak skvělá. Přišli nás navštívit také starosta města Vsetín, náš prezident SONS a pan Jiří Čunek. Také mě nadchla Kavárna po tmě, kde jsem se šla se svým tátou podívat. Celý program byl přístupný pro veřejnost, aby se o nás dozvěděli. I když nevidíme, dokážeme se bavit kolikrát lépe jak zdravá veřejnost. V kavárně po tmě nás obsluhovaly i výborně dvě dámy. Museli jsme platit právě bezezraku, a to znamenalo pro některé dost těžkou situaci. Bylo by mým přáním, kdyby si lidé uvědomili, jak je to bezezraku složité. Po večeři abychom neusnuli, nás přišla příjemně pobavit a zazpívat nám skupina Falešnica. Ale nezpívali falešně jak se jmenují. Někteří si u ní zatančili. Po ní nám zahrála kapela Kyklop band.

 V sobotu ráno jsme se všichni vydali autobusy do Vizovic, jak jinak než do Rudolfa Jelínka, kde je tolik známá výrobna naší zdravé slivovice. Měli jsme možnost si nakoupit jejich lahodné výrobky a poté následovala prohlídka výrobny. Když došlo k dokončení prohlídky, dostali jsme na ochutnání jejich výrobky. To bylo hlavně pro zahřátí, protože počasí se nám začlo kazit. Naštěstí se nám vypršelo z pátku na sobotu a sobota se nám vydařila bez deště. Potom jsme autobusy odjeli do čokoládovny, kde jsme měli možnost posadit se do kavárny a objednat si jakoukoli čokoládu dle vlastní chutě, kterou si samozřejmě každý zaplatil. Bylo to složité si vybrat, protože to tam velmi hezky vonělo. Po ochutnání jsme se šli podívat do zámecké kaple, která je nově zrenovovaná. Mohli jsme si prohlédnout zvony a u jednoho z nich si zazvonit a splnit si svá přání, které by se nám mělo splnit. To jistě spousta z nás využila. Potom jsme si prohlédli zahradu a jelo se zpět do kulturního domu. Po dobrém obědě opět ve 14 hod začlo další vystoupení. Tentokrát jsem četla svůj druhý příběh Jak jsem se stala hodinovou vnučkou a myslím, že jsem tak dala dalším motivaci, jak pomoci lidem. Zábava byla opět víc jak výborná. Po dobré večeři nám přijel zazpívat Martin Rous a po něm náš známý Radek Žalud a jeho kamarád Honza Bartoš. Dnes ráno po snídani nebo dle odjezdu spojů jsme se rozloučili a vraceli se nabití skvělými zážitky do svých domovů. Budu se těšit na další setkání. Velký dík ode mě patří všem pracovníkům a všem kteří se na této akci podílely. Těším se na další setkání a všem vřele doporučuji.

 

Přiložené fotografie:1 Zvoneček štěstí, 2 Miluška (Vlastimila Popková)  popisuje výrobu věnečku, 3 Paní Helena  Górecká čte svou povídku, na klíně má text v Braillu 4 Výrobky paní Górecké a paní Vlastimily Popkové

 

 

Rekondice u Studánky

 

Od 14. září do 17. září se konala mini rekondice v penzionu U Studánky v Horní Lomné. Setkaly se SONS Třinec spolu s Karvinskou SONS, která tam byla se svým programem. Nebylo překážkou, aby se naši členové zapojili do jejich programu a naopak. Uvítalo nás krásné prostředí, kde mnozí už několikrát byli atak se tam cítí jako ve svém druhém domově. Orientace tam není složitá, tak pro mnohé z nás je to výhoda, že nejsme tolik závislí na svých průvodcích a dopřejeme i jim tak více zaslouženého odpočinku. První den nás uvítalo krásné počasí, takže hned jak jsme se ubytovali a naobědvali někteří se šli usadit na terasu před penzion, kde jsme si mohli dát pivo nebo limonádu, co si kdo přál. Povídali jsme si a vyměnili si své názory. Přijela za námi firma Sagitta, která nás pravidelně navštěvuje na našich rekondičních pobytech, aby nás seznámili s novinkami, které jsou na trhu právě pro nás nevidomé. Mnoho z nás nemá tolik možností si o těchto novinkách cokoli zjistit, atak jsme za tyto informace velmi rádi. Pan Kachel nám představil novinku s názvem Orcam. Tato pomůcka slouží zejména úplně nevidomým, kteří se chtějí více osamostatnit a věří si natolik, že by se nebáli např. jít i sami nakupovat do obchodních domů. Co to vlastně Orcam je? Je to speciální zařízení s kamerou, které je velmi snadné na obsluhu. I když za sebe mohu říct, že nepatřím mezi dobré znalce pomůcek a zejména nemám ráda dotykové přístroje jako jsou např. mobilní telefony, tato pomůcka, i když je právě dotyková je velmi obslužně snadná. Měli jsme možnost si ji vyzkoušet a blíže se s ní seznámit. Slyšeli jsme také názor paní, která měla více možností s pomůckou již pracovat a za její názory jsme byli vděční. Bohužel se stále schvaluje jako pomůcka, aby se začlenila mezi ty hrazené, protože se nejedná zrovna o levnou záležitost. Také jsme si s ní užili spousty legrace. Když jsem např. zkoušela, zda mě rozpozná, označila mě za muže. Jinak právě díky ní je možné si nechat načíst text, rozpoznávat bankovky nebo si v obchodě zjistit info o výrobku. Po ní následovala druhá přednáška tentokrát s firmou Spektra. Pracovníci nám předváděli spíše lupy, takže to bylo opět zaměřeno více pro slabozraké členy, abychom byli vyrovnaní. Po večeři nám přišli zahrát a zazpívat muzikanti – skupina s názvem

Bohužel se nemohli dostavit všichni členové kapely, ať už z důvodu dovolené nebo kvůli úrazu, přesto hráli a zpívali skvěle a kdo chtěl měl možnost si také zatančit. Na sobotu byl plánován turnaj v ruských kuželkách měli jsme hrát Třinec proti Karviné, ale počasí si s námi trochu pohrálo a začlo nám pršet. Turnaj byl zrušen a záleželo na každém, co bude dělat. Po obědě se však počasí umoudřilo. Spousta z nás se jela podívat do Jablunkova, kde právě probíhal Jablkový den. Já jsem tam prezentovala naši SONS Třinec se svým věrným pomocníkem vodicím psem Rockym. Za doprovodu milé paní Renaty Zvrtkové jsem se tam vypravila. Renata mi byla velmi nápomocná a ochotná mi se vším pomoci či poradit a za to jí patří velký dík před všemi. Seznamovali jsme lidi s tím, jak např. nevidomí hrají zvukové pexeso, jak píšou na Pichtově psacím stroji. Jak pes umí pomáhat. O tyto činnosti se zajímali snad nejvíc. Akce rychle ubíhala a nám nezbývalo nic než se zpět vrátit na večeři. I když jsem byla dost unavená po večeři v jídelně jsme se sešli a povídali si vzájemně. V neděli ráno jsme měli volný program. Někdo ho využil k návštěvě wellnesu, někdo jen procházkou po okolí zkrátka tak, jak to komu umožnil zdravotní stav. Já jsem se však na ten den těšila jako malé dítě. Dlouho jsem slýchávala že právě v Mostech u Jablunkova je bobová dráha a tolik jsem snila si na ní jednou zajezdit. A jak se paní Heleně dařilo na bobové dráze se dočtete v příštím Očku číslo 11.

 

 

Odpoledne byl opět volný program. Byla jsem se s otcem projít po okolí a on se díval kolem, zda neuvidí houby, protože je velký sběratel. Po večeři za námi přijela naše paní vedoucí Maruška Miziová s Víťou a s Michalem Doricou, který s námi také spolupracuje. Michal nám přišel popovídat o životě nevidomých ale i zdravé veřejnosti v Japonsku, kde taky několik dnů strávil se svými kamarády. Můžu za sebe říct, že jsem vůbec nevěděla, že mají tak odlišný život. Přednáška byla zajímavá, kdo má ještě alespoň malé zbytky zraku, mohl zhlédnout i obrázky různých míst, ale my nevidomí, abychom nebyli ochuzeni, tak i pro nás byl připravený poslech např. vlaků, letadla atd. Na pokoj jsem přišla velmi vyčerpaná a unavená a nezbývalo nic jiného než se začít balit. Ráno po snídani jsme se všichni rozloučili, popřáli jsme si šťastnou cestu a odjížděli do svých domovů. Opět se těším na další pobyt a za sebe mohu říct, že do penzionu U Studánky bych mohla jezdit každým rokem, a to právě kvůli snadné orientaci, výborné obsluze, a přeji si, abychom byli opět tak skvělá parta.

Helena Górecká

 

 

Výlet do Kutné Hory

4. srpna 2018 se konal další výlet Turistického klubíku odbočky SONS Třinec za krásami naší země. Volba padla na město Kutná Hora, které leží ve Středočeském kraji. Vzhledem k větší vzdálenosti byl odjezd naplánován krátce po páté hodině ranní. Já s mamkou jsme jeli už ze stanice Návsí, v Třinci nastoupili další účastníci, včetně naší vedoucí paní Miziové, a v Českém Těšíně přistoupila zbývající část naší deseti členné skupiny. Plni očekávání jsme zamířili k městu Kolín, kde nás čekal přestup do vlaku na Kutnou Horu. Po příjezdu do cílové stanice naše první kroky vedly do historické části města, kde jsme si měli možnost prohlédnout rozsáhlé budovy Vlašského dvora a z vyhlídky jeho přilehlého parku nás již lákal k návštěvě  chrám Svaté Barbory, a Kaple Božího těla, kam jsme po malém občerstvení zamířili. Cesta k nim byla lemovaná kamennou zdí, za níž se nacházel strmý svah osázený vinnou révou a z druhé strany se tyčila Jezuitská kolej, jejíž prostory jsou v současnosti využívány jako Galerie. Samotný chrám Svaté Barbory je němým svědkem a důkazem umu našich předků. Obdivovali jsme nejen samotnou stavbu, ale i  nádherné vitráže, nespočet oltářů, varhany i řezbářský um, který byl vidět na lavicích, kazatelně i zpovědnicích. Následoval přesun vlakem na zastávku Kutná Hora Sedlec. Zde jsme navštívili Muzeum tabáku a Kostnici. Po prohlídce výše zmíněných památek jsme zamířili vlakem zpět do Kolína, kde jsme si krátili čekání na vlak návštěvou obchodního centra Futurum. Ve zdejší kavárně jsme se osvěžili zmrzlinou, kávou i studenými nápoji a posilněni jsme se vydali k vlaku. Krátce po devatenácté hodině večer, jsme zamířili zpět k domovu. Cestu nám mírně zkomplikovala rekonstrukce železniční tratě v úseku Karviná hl.n. – Český Těšín, kde z důvodu výluky byla zajištěna autobusová přeprava. Sice unaveni, ale plní nádherných zážitků jsme v 0.20hod. tzn. 5.8.2018 šťastně dorazili do Třince. Velký dík patří Renatě Zvrtkové a Láďovi Maroszovi, kteří nám po celou dobu byli skvělými průvodci a uchránili nás od bloudění ulicemi Kutné Hory.

 

Již teď se těšíme na další výlety a zážitky, které nás  s Turistickým klubíkem SONS Třinec čekají.

 

 

Pro kroniku napsali : Vít Bulawa a Marie Miziová

 

 

 

Rocky v Domě dětí a mládeže v Českém Těšíně.

V úterý 14. srpna 2018 poctila příměstský tábor tanečních kroužků svou přítomností naše členka paní Helena Górecká a vodící pes Rocky s přednáškou „Moje oči na čtyřech tlapkách“. V parku DDM, kde se setkání konalo, nebyl pro přednášející k dispozici stůl, tak nemohla paní Helena děti seznámit s „pichťákem“, jak měla původně v plánu. Účastníci však tento nedostatek uvítali. Mohli se soustředit na Rockyho. Kupodivu většina posluchačů byla na přednášku připravena prošmejděním internetu, tudíž briskně odpovídali na všechny záludné otázky: Víte, jak se chovat k nevidomému člověku? Kolik stojí vodící pes? Víte, že si můžete vzít štěně budoucího vodícího psa do předvýchovy? Po roce se pejsek vrací do výcvikového střediska, kde ho připraví pro budoucího majitele. Vodící pes, pomocník nevidomého může jít se svým páníčkem do školy, na úřad, do divadla i k lékaři. Pomáhá mu nastoupit a vystoupit z vlaku i autobusu. Paní Helena upozornila děti na nebezpečí používání pyrotechniky. Děti by si mohly nenávratně poškodit zrak. Rocky ukázal všem, že umí najít na povel dveře. Děti se ptaly: co jí ten pejsek? Granule a všechno. Na konec Rocky potvrdil sdělení „paničky“, že je vždy při chuti, když za odměnu dostal pytlík pamlsků, které mu děti přinesly. Diváci odměnili „účinkující“ dlouho trvajícím potleskem. Kdyby to bylo v divadle, padla by opona nejmíň pět krát.

 

 

 

 

 

 

 

 

   
   

Oblastní shromáždění v restauraci Burian.

 Ve tředu 14.11. se konalo Oblastní shromáždění SONS v Třinci. Členové byli seznámeni s činností odbočky za uplynulé období. Členové aktivně navrhovali, co by se mohlo v nadcházejícím roce zlepšit, jaké hosty pozveme na klubová setkání a kam by se chtěli podívat, kam v příštím roce pojedeme na rekondici s ohledem na nevidomé a slabozraké... Potleskem odměnili dárce, kteří finančně podpořili SONS v Třinci. Paní Marie Miziová informovala členy o sbírce Bílá pastelka. Spolu s paní Věrou Lasotovou pojedou za odměnu do Prahy. Tato dvojice vybrala nejvíce peněz v Moravskoslezském kraji.

Pan Patrik Benda, zástupce firmy Spektra představil BlindShell Classic tlačítkový mobil. Hovořil tak poutavě, že o přestávce si členové mohli tuto novinku vyzkoušet. Pan Benda, trpělivě vysvětloval a ukazoval zájemcům, co mobil umí.

 

Vernisáž

Vernisáž výstavy VNÍMEJTE SVĚT VŠEMI SMYSLY konané ve středu 17. ledna 2018 v prostorách knihovny v Českém Těšíně – Svibice.

 

 

Vernisáž zahájila knihovnice p. Lenka Franková. Přivítala účastníky a předala hlas Marušce Miziové. Ta nás krátce seznámila se SONSem Třinec. Pak v krátkosti uvedla výstavu a uvedla pana Pavelčáka. Ten nám představil svou část výstavy. Vysvětlil nám, proč si říká Lichoočko a jak vznikají jeho „cvaky“. Pověděl nám, že si připadá jako český Japonec. Ti taky dělají kvanta fotografií a v klidu domova prohlížejí, kde vlastně byli. Jednou z příhod bylo, jak si chtěl vyfotit východ slunce. Vše si předem nachystal a druhý den šel najisto. Neuvědomil si však, že slunce každý den vychází o kousek dál. Posunul se tady do správného směru a vyfotil. Doma však místo východu slunce na cvaku našel tabuli s pravidly užívání pláže. Hold život tropí hlouposti. S úsměvem dodal, že aspoň má důvod tam jet znovu.

 

Druhou, neméně významnou části výstavy byly práce skupiny zrakově postižených členů TyfloCentra Ostrava. Na stole ležely rozložené plastiky, které vznikly odlitím do sádry obrázků vyrytých ve zvláštní hmotě. Tyto vytvořili návštěvníci výstavy v Galerii umění podle obrazů, které je nejvíce oslovily. Na jednom z panelů visely obrázky vytvořené jinou technikou podle vystavovaných originálů.

 

 

Po zhlédnutí výstavy nás čekalo bohaté pohoštění, které přichystaly paní knihovnice a M. Miziová.

Pro kroniku napsal Ing. Popek

 

 

 

 

 

Vánoční posezení u Buriana

 

Na každoroční  besídku se sešlo 57  členů. Sál byl svátečně vyzdoben, na výzdoběse podílelo několik členek naší odbočky, které vyráběly dekorace několik dnů předtím. Před každým návštěvníkem byl tácek s cukrovím, přípitek a minerálky. Na úvod nás přivítala vedoucí klubuV. Lasotová a předala slovo předsedkyni Vlastimile Popkové. Ta popřála všem zúčastněným a oznámila odstoupení z funkce předsedy  ze zdravotních důvodů. Odstupuje taky Ing M.Popek z funkce jednatele.

 

 

 

 

 

Poté autorka tohoto článku přečetla článek, který se týkal Štědrého večera a jeho zvyků. M.Miziová poděkovala aktivním členům bowlingových turnajů, rozdala jim dárky a každý člen potom dostal propisovací tužku a záložku na rok 2019. Ke zpestření již podvečera nám zazpíval Radek Žalud své úžasné písně, za které sklidil zasloužený potlesk. Následovala večeře. Plněné kuřecí stehno se šťouchanými brambory a ozdobou bylo jako vždy velmi chutné. Po večeři  nám opět R. Žalud zpíval známé melodie a koledy, které jsme si společně všichni zazpívali a tím vznikla výborná nálada v celém sále. Při volné zábavě čas plynul rychle, lidé si vzájemně přáli k vánocům i do nového roku. Každé takoé setkní je vždy příjemné a obohacující pro nás všechny.

Za zpěvem ptáků

 

Na svých cestách v přírodě dávejte pozor, kde se pohybujete. Spolu se Zážitkovým centrem URSUS uspřádala naše oblastní odbočka SONS v Třinci beseda s ornitologem panem Danielem Křenkem.

V přednáškovém sále se sešla skupinka zvědavců, kteří se nenechali odradit deštivým počasím. Opravdu jsme nelitovali. Mohli jsme ptát a pan Křenek odpovídal na zvídavé otázky. Zajímavosti ze života čápa černého, výra, ledňáčka a jiných opeřenců. Své barvité vyprávění dokresloval dokonalým napodobováním všech ptáků o kterých zrovna vyprávěl. Mohli jsme osahat křídlo a pařát výra, pohladit vycpaninu ledňáčka i papírové makety ptáků. Po přestávce poutavě vyprávěl…Víte, že ochránci přírody používají diktafony a fotopasti zavěšené v korunách stromů.

 

 

Zájezd do Přerova a Brodku u Přerova 
  
  Na tento zájezd o pěkném jarním dnu jsme vyrazili i s některými členy SONS Karviná, Ostrava a Nový Jičín, a tak byl obsazen celý autobus. První zastávkou bylo kdysi okresní město Přerov a naším cílem byl zámek, dominanta města, se svou typickou věží, zvanou bašta. Hlavní výstavní projekt 100letá republika připravil pro své návštěvníky výstavu, která nám přiblížila období první republiky, okupace a osvobození a poválečné období završené komunistickým převratem v roce 1948. Zde jsme navštívili muzeum 
J.A.Komenského, kde byla expozice zaměřená na národopis Hané a moc hezké rekonstrukce školních tříd od 17.století do 50-tých let 20. století.

 

 Na zámku jsou stálé expozice zoologická, mineralogická i archeologická. Sál v přízemí je věnován přerovskému malíři A. Mervartovi a sochaři J. Bajákovi. Je zde stálá výstava obrazů a soch, které umělci darovali městu. K návštěvě muzea patří také vyhlídka z věže, odkud lze přehlédnout široké okolí Přerova a někteří zdatní si zde pár schodů vyšlápli. 

 


 Následoval přesun do Brodku u Přerova, kde nás očekávala velmi příjemná

průvodkyně ve zvonařské dílně paní Marie Tomáškové Dytrychové. Seznámila nás s výrobou zvonů, která je velmi pracná a komplikovaná. Odpověděla nám na naše zvědavé otázky a pak nám v prodejně prodala malé zvonečky a jiné kovářské výrobky na památku. Vrcholem zvonařského umění jsou zvonkohry a takovou o 22 zvonech jsme měli možnost si poslechnout na náměstí v Brodku. 
Pak jsme se rozešli po restauracích, kde nebylo bohužel nic pořádného k snědku a potom se zpožděním jsme odjížděli. Zájezd to byl velmi hezký a dík za to paní M. Miziové. 

 

  
 Pro kroniku napsala Karla Koukalová

Zájezd do Uherského Hradiště

 

 

Na pozvání Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých SONS ČR, z. s. oblastní odbočky Uherské Hradiště se v pátek 12. října 2018 zúčastnilo, ve Starém Městě v kostele sv. Ducha a v Jezuitském sklepě tamtéž, 18 členů třineckého SONS a jejich přátel závěrečného koncertu festivalu Dny umění nevidomých na Moravě. V prostředí netradičního kostela vystoupil vokálně – instrumentální soubor Musica Pro Sancta Cecilia. Poté posezení ve sklepních prostorách u cimbálové muziky souboru Falešnica a s ochutnávkou vín z vinařství společnosti Hruška bylo příjemným závěrem tohoto dne.

 

Druhý den, v sobotu 13. října, na zpáteční cestě jsme se zastavili v Expozici Živá voda v Modré, kde jsme se seznámili s životem ve vodě a kolem vody, s vodními živočichy i rostlinami řeky Moravy. V nedalekém Velehradě, jedním z nejvýznamnějších poutních míst Moravy, jsme s průvodcem navštívili Baziliku Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje

 

Zážitky obou dnů prožitých za krásného počasí jsou nezapomenutelné.

Pro kroniku napsala Věra Popková

 

Zájezd Kunín

Mezi akce, na které jsme se velmi těšili, bezesporu patřila návštěva Kunína. Přes všechny komplikace se zajištěním dopravy se této akce zúčastnilo 22 účastníků.

Největším lákadlem byl pestrý program, jež sliboval nevšední zážitky. Prvním z nich byl koncert, který se konal ve farním kostele Povýšení svatého Kříže, kde hlavní protagonisté – nevidomý zpěvák Radek Žalud za skvělého kytarového doprovodu Filipa Moravce přednesli barokní a duchovní písně světoznámých autorů.

 

 

 

Byl to opravdu neobyčejný zážitek. Tento koncert byl nejen závěrečným koncertem DUN na Moravě v MSK, ale zároveň zahájil další, v Kuníně již tradiční akci pořádanou na počest nejoblíbenější majitelky kunínského zámku - hraběnky Marie Walburgy – „Růže pro paní hraběnku“. U této příležitosti byla předána do rukou kastelána zdejšího zámku PhDr Jaroslava Zezulčíka kytice žlutých růží jako projev úcty a poděkování nejen paní hraběnce, ale také jejímu dědici Fridrichu Emilu Schindlerovi, který pokračoval v duchu paní hraběnky. Jedním z jeho počinů bylo, že finančně podporoval  Ústav slepců v Brně.

Ke slavnostní atmosféře jistě také nemalým dílem přispěla účast našich členů na mši svaté, která předcházela výše zmíněnému koncertu. Touto mší jsme vzpomněli na všechny naše kamarády a přátele, kteří nás již opustili. Také jsme jí chtěli poděkovat všem lidem, ať jsou to naši nejbližší, přátelé, dobrovolníci a všichni lidé dobré vůle, kteří pomáhají lidem se zrakovým postižení zvládat jejich mnohdy nelehký úděl. Ve svém slově  Mons. Dr. Alois Peroutka, farář a děkan z Nového Jičína zmínil Svatého Václava, patrona naší země, jehož svátek si připomínáme vždy 28.9.

 

 

 Bohatý program pokračoval i následující den, kdy nás čekala prohlídka Zámku Kunín. Posilněni skvělou snídaní, kterou nám připravil personál restaurace U dobré hraběnky, vydali jsme se vstříc dalším neobyčejným zážitkům. Byl krásný slunečný den. Již při stoupání po zámeckých schodech nás přivítaly nádherné vazby kytic, jež byly dílem předního našeho floristy Slávka Rabušice. Celý dojem podtrhovala úžasná vůně, jež se linula ze všech místností zámku. Pan kastelán nás přivítal a přidělil nám průvodkyni, která nás provedla všemi místnostmi, seznámila nás s historií zámku a trpělivě odpovídala na naše zvídavé otázky.  Poslední prohlídkovou místnost, kde se nacházely obrazy paní hraběnky a rodičů Fridricha Emila Schindlera, zdobila i naše kytice žlutých růží

. Po té se ještě někteří z nás odebrali na prohlídku půdních prostor. Zde jsme mohli obdivovat originální řešení komínové soustavy a jedna místnost byla také věnována nám všem dobře známému žákovi paní hraběnky – Františku Palackému.

Pokaždé, když navštívím tento zrenovovaný zámek, vybaví se mi obraz jeho neutěšeného stavu, ve kterém se nacházel v dobách mého mládí. Skláním se před houževnatostí, umem a pílí všech lidí, kteří se na jeho obnově podíleli.

Krásné slunečné počasí nás lákalo k procházce. Vydali jsme se k místnímu hřbitovu, který nechala vybudovat paní hraběnka a kde se nachází hrobka rodiny Schindlerů a má v ní svůj náhrobní kámen i paní hraběnka Marie Walburga. Taktéž zde nechali vybudovat svou hrobku i další majitelé zámku – rod Firntenberků.

Po návratu zpět k zámku jsme se ještě posilnili obědem, osvěžili kávou a plni nádherných zážitků ze společně strávených dnů jsme zamířili k domovu.

Mare Miziová

 

Zájezd Praha

 

 

 

    Letos již podruhé jsme se sešli na zájezdu do Prahy. Cesta jako vždy probíhala v dobré náladě, dost jsme se nasmáli a pobavili se. Po ubytování v apartmánu blízko Národního  muzea,  jsme se převlékli do svátečního a následoval přesun do divadla Broadway na muzikál "Muž se železnou maskou". Představení bylo koncipováno volně na motivy Alexandra Dumase. Byl to tříhodinový zážitek s výbornými výkony např. Pepy Vojtka, Vaška Vydry, Josefa Laufra a dalších. Při odchodu z divadla jsme si vyzvedli

fotku, kterou při příchodu udělal fotograf. Cestou z divadla jsme obdivovali nádhernou vánoční výzdobu města.

 

 

 

 Další den v pondělí byla do Národního muzea obrovská fronta

a v muzeu  hlavního města Prahy zase zavřeno, tak jsme jeli na Staroměstské náměstí, kde jsou již vánoční trhy. A tak se chodilo křížem krážem od jedněch stánků k dalším, prohlédli si nově zrekonstruovaný orloj a počkali si na 12 hodin. Staroměstská radnice měla ve svých prostorách instalovanou výstavu Czech Press Photo. Za srdce mě chytil vítězný snímek gorily s umírajícím mládětem. Snímky ze všech koutů světa, různých žánrů byly zajímavé, hezké a některé i poučné. Potom jsme přešli na náměstí

 

 

 

 

do Vinohrad a tam byly vánoční trhy mnohem hezčí a pestřejší. Každý si zde našel své dárky a když ne, tak si dal alespoň svařák na zahřátí. Byl čas se připravit na večerní koncert na Pražském hradě, který organizoval SONS Praha. Noční Pražský hrad měl tichou vánoční náladu a jednoduchou výzdobu. Zato Španělský sál, který byl celý zaplněný do posledního místečka, zářil. U příležitosti Mezinárodního dne zdravotně postižených se zde pořádal již v pořadí 25. slavnostní koncert. Před zahájením koncertu předal ministr zdravotnictví 2 ceny za práci pro postižené občany. Potom následoval asi hodinový koncert komorního orchestru se zpěvem a koncertním klavírem. Na závěr jsme byli pozváni do Rothmayerova sálu na číši vína nebo džusu. Byl to úžasný zážitek, který umocnila zpáteční cesta vyzdobenou noční Prahou.

 Třetí den se daly kufry na nádraží a pak jsme šli přes Václavák, kde byly již ráno vánoční trhy, do Obecního domu na výstavu

 

 

 

Alfonse Muchy - Slovanská epopej. Obecní dům patří k nejreprezentativnějším v Praze a je svým secesním charakterem spřízněn s autorovou dekorativní tvorbou. Vystaveno je zde 11 monumentálních pláten menších rozměrů, ale i takto jsou to obrovská plátna, na která se musí dívat z větší dálky. Po úspěšném přijetí Muchova cyklu v Japonsku, kde jej vidělo přes 600 tisíc lidí,

zde byla další příležitost pro domácí i zahraniční návštěvníky zhlédnout větší část cyklu ve velkolepé atmosféře Obecního domu. Nádherné Muchovo dílo musí zasáhnout každého návštěvníka.

 

 

 

 A na závěr ještě nezbytný oběd a pak do vlaku, kde bylo opět veselo až domů. Byto opět velmi vydařený zážitkový zájezd, na který budeme rádi vzpomínat.

Dky za to M. Miziové , R. Zvrtkové a V. Maroszovi.Pro kroniku napsala Karla Koukalová